Jako žák anebo student si člověk většinou učitele spojuje se slovy jako je pedant, vopruz nebo někdo, kdo ani neví, o čem vlastně život je.
Netuší, jak si ho chtějí mladí užívat. Snad ani nikdy nemohli být mladí. Furt by jen zkoušeli a nechtějí pochopit, že na učení nebylo kvůli flámování ani pomyšlení.
Když už jste ze školy venku, pohled na kantory se rázem změní. Stávají se z nich dobří známí i kamarádi. Na roky v lavici pak zbudou jen usměvavé vzpomínky. Třeba na to, jak jsme zjistili, že náš chemikář umí psát oběma rukama najednou. Tehdy nám to musel předvádět celou hodinu.
Nebo když nás zástupce načapal, jak si házíme nafukovacím balonkem. S kamennou tváří přišel a vždycky ho bouchnul. Za přestávku jich bylo snad deset. I přes tu strnulou tvář mu ale občas ucukly koutky. Úsměv ovšem zatajil
