Milan Oboda, úplně svobodný řezbář

Milan Oboda brzy oslaví sedmdesátiny. Udělá to s dlátem v ruce. Živí ho to, co ho těší. Své názory a touhy tesá do dřeva. A je rád, že si lidé jeho práci kupují.

Kolem Milana Obody je útulno, na každé drobnosti záleží. Většinu dní tráví v ateliéru, který si postavil vedle svého domu v Mniší u Kopřivnice nedaleko hukvaldské obory. Spává tam ve staré lovecké bryčce. Když neřezbaří, píše texty. Nedávno vydal druhou knihu, připravuje další. Sepisuje vzpomínky, básně, kterými vyjadřuje svůj vztah k lidem, přírodě, náboženství. „Když je člověk takový vůl jako já a udělá vnitřní striptýz, na lidi to zabírá,“ charakterizuje svou textovou tvorbu Oboda. Dům v Mniší si vyhlédl před dvaadvaceti lety jako náhradu za byt na místeckém náměstí. Dívá se z oken na panoráma Beskyd, na nedaleké louce se pase jeho kůň Jurášek. „Vyjedeme si s Juráškem ven, zastavíme se na louce v Tichavských hůrkách. On se napase, já se prospím, přemýšlím nebo píšu. Když je kůň plný, jedeme zase domů,“ vypráví Oboda.
V domě, ateliéru, v zahradě vytvořil mnohá útulná zákoutí k posezení. Na svůj domácí oltář dal na kříž místo Krista mrtvého ptáka v ostnatém drátu, pod něj lebku.

Bez palce a s Leniny

Než vyjde z domu, pověsí si na krk křížek. V autě, kterým několikrát za týden jezdí do města, visí růženec. Kdykoliv projede kolem kostela nebo kaple, dotkne se ho. Kolem sebe hromadí starožitnosti a různé bizarní předměty. Kromě koně má psy, bažanty, kanára. Nemá rád obrazovky. V ateliéru nemá televizi ani počítač. „Ten odmítám. Jsem schopen přijmout hovor na mobilu - akusticky. Esemesky nepíšu,“ říká řezbář. Než se stal umělcem, jak říká – úplně svobodným řezbářem – prošel mnohá zaměstnání. Vyučil se vrtačem geologického průzkumu. Devět let pracoval v Mostárně jako zámečník a svářeč. Na první šichtě přišel o palec na pravé ruce. Už tehdy kreslil a chybějící palec ho neodradil. „Bavilo mne kreslit tak samosebou. Později jsem dostal místo písmomalíře v propagaci Slezanu. Přitom jsem začal chodit na lidovou konzervatoř do Ostravy, abych měl nějaké výtvarné vzdělání,“ vypráví Oboda. Jeho oblíbeným uměleckým obdobím je secese. „Ve slezanské propagaci ale bylo k secesi daleko,“ říká Oboda. Dělal tam „Leniny“ a alegorické vozy, tak jako za komunistů všichni výtvarníci v podnikových propagacích.
Taky běhal za ženami. Je počtvrté ženatý, nejmladší dcera má patnáct roků. Jeden ze synů byl vězněm komunismu. Za nápisy v podchodu ve Frýdku-Místku volající po svobodě šel na rok a půl do vězení. Táta se za něho nestyděl.