Mít vlastní zámek. Jaké to je?
Jaro začalo nejen podle kalendáře, ale i podle otevírací doby hradů a zámků. Kasteláni vymetli pavouky zpoza barokních, rokokových a empírových skříní, umyli renesanční okna, vytřeli gotické schody a těší se na první návštěvníky. Jenže kolem nás nejsou jen pamětihodnosti s tradičními prohlídkovými okruhy, které spravuje Národní památkový ústav. Je tu i spousta takových, které jsou v soukromých rukou. A to nikoli proto, že by někdo zatoužil být princem či princeznou, koupil si zámek a procházel se po studených chodbách v šatech s vlečkou.
Snad každá malá holčička touží být princeznou. Mít dlouhé, krásné šaty a vyhlížet urostlého, švarného prince na bujném oři. Žít v zámku plném nádherného nábytku, impozantních křišťálových lustrů a ohromných benátských zrcadel. Procházet anglickým parkem nebo po cestičkách pečlivě udržovanou francouzskou zahradou.
Tenhle dětský sen se splní jen málokomu. Nebo přesněji řečeno, nesplní se nikomu. Přivdat se na Karlštejn, na Hlubokou nebo na Lednici prostě dneska nejde. Ale mít vlastní zámek jde. Jaké to je? Je to romantika? Splnění dětských snů? Ptala jsem se na to majitelů pěti zámků v našem kraji.
Tři z nich si splnili sen, dva se vrátili domů, do sídel, která byla s jejich rody spjata po staletí. O romantice a pohádkách však nemluvil ani jeden. Zato všichni hovořili o práci a starostech. A o tom, že k závisti rozhodně není důvod.
A ještě něco všech pět majitelů zámků spojuje: horizonty, v nichž uvažují. Klíčové slovo jejich slovníku zní „budoucnost“. Ale vyslovují ho nějak jinak než politici v předvolebních kampaních. Z jejich úst nezní jako plácnutí mokrým hadrem o vodní hladinu. V jejich podání má podobu prořezaných křovisek v parku, nových okapů a oken, desítek náklaďáků stavební suti a stovek hodin práce.
