V Košíkách, malé obci nedaleko Starého Města, na podzim všichni žili fotbalem. Jejich tým poprvé v historii vede po polovině soutěže ve třetí třídě. „Je to zásluha našeho trenéra Vlastíka Kučery. Má zkušenosti, rozumí fotbalu. Je to nejlepší trenér, jakého jsem kdy potkal. Však mu také říkáme Mourinho,“ uvedl třicetiletý kapitán mužstva Zdeněk Šlechta.
Kučera zkušenosti má. Pochází z fotbalové rodiny, hráli i tři jeho bratři. Nejznámější byl Rudolf, který to dotáhl až do reprezentace, ale kvůli vážnému zranění musel fotbalu nechat. Také Vlastimil, který hrál nejvyšší soutěž v tehdejším Gottwaldově a zahrál si i v Poháru vítězů poháru proti nizozemskému Eindhovenu, doplatil na zranění. Kvůli potrhaným vazům v koleně a operacím kloubů a zánártních kůstek ho gottwaldovský klub v pouhých pětadvaceti letech odepsal.
Zakotvil na Slovácku
„Musel jsem si najít novou práci. Dostudoval jsem, oženil jsem se a přestěhoval se do Uherské Hradiště, za které jsem deset let hrál,“ vzpomíná Kučera.
Jeho bývalý spoluhráč Igor Štefanko obdivoval jeho výbornou kopací techniku. „Měl přehled na hřišti, byl to takový hračička. Kučerovské geny se nezapřely. Kdyby ho nezastavila zranění, hrál by určitě výš,“ míní Štěfanko.
Po získání druhé nejvyšší trenérské licence začal Vlastimil Kučera předávat své zkušenosti mladým. Nejprve na Slovácku jako asistent trenérů Kusáka a Meixnera. Sám potom ve Fatře Napajedla, která pod jeho vedením postoupila do župního přeboru, později v Kvítkovicích. Nyní je v důchodu a jediný z bratrů u fotbalu zůstal. S Košíky by rád postoupil do vyšší soutěže.
Na fotbal vzpomínají při vínku
Jen se vrátili ze školy, hodili tašku do kouta a letěli na spytihněvské fotbalové hřiště. Měli ho kousek od domu. Josef, Rudolf, Miroslav a Vlastimil Kučerovi byli jako malí kluci pořád spolu. Teď se všichni čtyři sejdou jen při významných událostech.
„Naposledy to byla oslava Mirkových půlkulatých narozenin, předtím svatba mého syna. Ale to už je šest let,” vzpomíná Vlastimil Kučera.
Právě rodiny Vlastimila a Miroslava udržují nejčilejší kontakt. „Máme to k sobě přes kopec. Já bydlím v Košíkách, Mirek ve Spytihněvi,” vysvětluje Vlastimil. „Když jedeme za Rudou do Prahy, tak zásadně vlakem. A s velkým demižonem.”
Spytihněvský Kvašňák
O čem se nejčastěji baví? O fotbale, o čem jiném.
„Já těch vzpomínek moc nemám. Teda mám, ale z žádné ligy. Z bráchů jsem byl nejmíň talentovaný, zůstal jsem ve Spytihněvi,” říká Miroslav.
„Ale plejer jsi byl, vždyť ti říkali Kvašňák,” rýpne si do staršího sourozence Vlastimil.
„Jo, na začátku zápasu jsem nahodil dvojku a tak jsem odehrál celý zápas,” směje se Miroslav a připomíná svůj nejslavnější gól. Někdo z diváků písknul, brankář myslel, že to byl rozhodčí, a hodil balon na zem. Miroslav přiběhl a skóroval.
Vlastimilova kariéra byla bohatší. Hrál první ligu, v tehdejším Gottwaldově s ním nastupoval například pozdější reprezentant Zdeněk Nehoda.
Vítězství v poháru
Největším úspěchem týmu bylo vítězství v Československém poháru a start v dnes už neexistujícím Poháru vítězů pohárů. „V prvním kole jsme vyřadili irský Bohemians Dublin, pak jsme vypadli s Eindhovenem. Ten ještě neměl tak dobrý mančaft jako teď, měli jsme na postup. To bychom pak hráli s Realem Madrid,” zasní se na chvilku Vlastimil. Vzpomínkami často bratři zabrousí do dětství.
„Pamatuješ, jak jsme vždycky museli, ještě než jsme šli hrát fotbal, vyhnat kačeny a husy? A taky jsme brali s sebou kozy, aby se napásly. Přivazovali jsme je za branku, abychom na ně viděli,” připomíná Miroslav.
Vlastimil tuší, kam míří, a hned historku doplňuje: „Jednou jsme byli do hry tak zapálení, že jsme si nevšimli, jak nám jednu nabarvili na zebru. Doma nás pak za to nepochválili.”
