Brněnští podnikatelé Josef Zouhar a Kristián Kučera chtěli znát názor profíka a udělat si reklamu. Pozvali si proto do své restaurace Bohéma šéfkuchaře Zdeňka Pohlreicha s jeho televizní show Ano, šéfe.
Výsledek je tristní - restaurace je po Pohlreichově nevybíravé kritice kuchyně i majitelů přes měsíc zavřená. Jídlo při natáčení Pohlreich ani nepozřel, v kuchyni objevil špínu a kuchaře, kterým majitelé dluží peníze. „Jak můžou takoví lidi vůbec podnikat?“ zoufal si v Bohémě čtyřiapadesátiletý šéfkuchař. Pohlreich ukázal, že kromě špičkových restaurací, které Sedmička popisuje na předchozích stranách, jsou v Brně také takové, které i přes luxusní první dojem hostům servírují spíše nepříjemná překvapení.
Při natáčení v Brně jste odhalil praktiky majitelů restaurace Bohéma a tento díl show Ano, šéfe se stal nejsledovanějším vůbec. Jak se dnes s odstupem času na tuto zkušenost díváte?
Restauracemi po ukončení natáčení se prakticky nezabývám, jejich osud mi je lhostejný. V Brně jsem nic neodhalil, o problémech mi přítomní řekli sami. Podle mě šlo o náhodu, shodu okolností a především o velmi špatný odhad majitelů.
Zmínění podnikatelé dluží peníze nejen zaměstnancům, ale údajně i instituci, ve které provozovali před Bohémou kavárnu. Co si myslíte o tom, že se můžou beztrestně zadlužovat?
Co kdo komu dluží, není moje věc. Rád bych vám řekl, že je to zvláštní, ale zkuste se poptat kolem. Tak zvláštní to zase nebude. A co se beztrestného zadlužování týká, v televizi denně vidíme plno výmluvnějších příkladů. Nechci ale mluvit o politice. Chyba je v tom, že ze života na dluh se stala norma, za kterou všichni jednou draze zaplatíme. To mi věřte. A nejen my, ale i naše děti a asi i jejich děti. To mně vadí daleko více, než jedna brněnská epizoda. Jedním slovem bych to nazval rozežraností.
I přes drtivou kritiku Bohémy jste některé brněnské restaurace pochválil. Na druhou stranu byste v Brně restauraci nechtěl mít za žádnou cenu. Čím to?
Jednoduše proto, že prostě nemám žádný důvod v Brně žít, ani podnikat.
Zažil jste vůbec Brno jinak než ve spojení s gastronomií?
Jo, byl jsem na motorkách i Ferrari Challenge na Masarykově okruhu. A musím říct, že to byla daleko lepší zábava.
Kromě kuchyně mají některé restaurace problémy s obsluhou. Představte si, že nejste známý z televize. Jak byste se v takové situaci s nepříjemnou obsluhou vypořádal?
Můžu se chovat jedině jako Zdeněk Pohlreich, jinak to neumím. Ale záleželo by na situaci. Možná bych se krapet hádal. Ale stále si o sobě myslím, že jsem maximálně tolerantní a bezproblémový host.
V Praze sám provozujete hned několik podniků. Jak si vybíráte zaměstnance do vaší restaurace?
To je moje výrobní tajemství, ale jedno vám prozradit můžu - lenost se u mě nenosí!
A jak to chodí u vás v restauraci? Musíte jako šéf někdy také přitvrdit?
Za svůj život dospěl k názoru, že restaurace, respektive kuchyně, je jako armáda. Jede se na povely, o kterých se nediskutuje. Pokud ne, má to většinou následky. Fluktuaci máme minimální.
Uvažoval jste o natočení dílu Ano, šéfe u vás v restauraci? Třeba byste také kápnul na nějaký ten hřích vašich kuchařů.
Ne neuvažoval. Snad si nemyslíte, že jsem tak hloupý, abych se s tím někde chlubil? O hříších vím i dříve, než se stanou.
Kde berete inspiraci pro vaše pověstná přirovnání?
Přirovnání nevymýšlím, dal mi je život. Jelikož je můj život dost bohatý, tak se mi ta zásoba nějak nahromadila. A jestli to zlidoví, tak zlidoví.
V současnosti je spousta lidí ovlivněna trendem BIO potravin. Sama jsem někdy až překvapená, co jsou někteří jedinci ochotni absolvovat kvůli BIO špenátu. Jak jste na tom vy?
Podle mě a nejen podle mě, ale i podle spousty lékařů, neznamená BIO automaticky lepší produkt. Je to pouze velice chytře vymyšlený marketingový tah, vlastně takové gastronomické odpustky. Mají ale stejnou účinnost, jako ty církevní. A ještě jednu věc mají ty dvě věci společnou - vymývání mozků, a to mi vadí ze všeho vůbec nejvíce.
Hodně lidí si kvůli BIO trendům potrpí na čerstvé a domácí produkty. Kupujete na farmářských trzích?
Farmářské trhy, které začaly jako předvolební taneček, podle hesla uděláme něco pro lidi, jsou stejná lumpárna, jako BIO potraviny. Víte, tady v Čechách nic nemůže být normální a poctivé. Buďto všichni sbírají céčka, nosej maďarské mrkváče, stepujou, tančej, nakupujou na slevomatu, tetujou se, anebo zrovna teď básní o farmářských trzích. Vám to připadá jako bomba, že si můžeme koupit čerstvé jídlo? Neměla by to už být dávno samozřejmost? Jasně, že měla. To, že Praha nemá poctivý, dobrý trh s potravinami, je strašná ostuda. Mně je z toho nanic, nemám rád, když ze mě někdo dělá pitomce, a to je zcela evidentní v případě farmářských trhů. Takže odpovídám na vaši otázku - nenakupuji tam.
Z vašich pořadů je cítit, že oceňujete osobní nasazení lidí pro práci, jistý druh pracovního elánu. Myslíte, že má Česká republika potenciál ve zlatých českých ručičkách a přístupu k práci, nebo spíš čeští manažeři musí z lidí práci vykřesat?
Zlaté české ruce jsou stejně blbá chiméra jako Švejk. Má to asi stejnou hodnotu, jako normalizační seriály, na které se lidi koukají pořád dokola. Navíc ty ruce nahradily kecy a už to dávno neplatí. Dneska už to nikoho nezajímá, svět žije úplně jinak, než si spousta lidí myslí. Já se můžu vždycky potrhat, když čtu slogany, jako česká kvalita a český česnek. Osobně jsem přesvědčený o tom, že řemeslo bude na dobré uživení vždycky. Ale bude se to muset umět a také bude potřeba se umět dobře koukat kolem sebe. Nic na světě nejde snadno, a člověk může dokázat, co chce, jen když není línej a nebojí se převzít za svůj život zodpovědnost. A bolševické a socialistické ideje o tom, že na penězích a úspěchu nezáleží, jsou cestou do pekel. Svět je skvělý místo, a to, že se lidi narodili v Čechách, neznamená, že zde musí i umřít.
ZDENĚK POHLREICH
Narodil se v roce 1957.
Kuchařské zkušenosti získal v Holandsku a v Austrálii.
Vlastní prestižní restaurace Café Imperial a Divinis Ristorante.
Proslavil jej pořad Ano, šéfe!
Dříve hrával baseball a podíval se i do reprezentace.
