Je příjemné odpoledne, ideální pro vyjížďku na kole. Nová cyklostezka R04 začíná v centru města, na křižovatce Benešovy a Věžní ulice. Projet kolem někdejší tržnice k Husově ulici vyžaduje slalomářskou zručnost, ale v porovnání s tím, co přijde, je to hladká jízda.
V parku za kinem Dukla poprvé mačkám na zvonek – a ani vzdor extrémně pomalé jízdě není kličkování jednoduché.
Bez zvonku to nejde
Přes ulici Jana Masaryka lze i v tomto čase přejet bez problémů, a tak se mohu směle vydat dolů kolem gymnázia. Zde vznikla stezka vyasfaltováním poloviny už tak frekventovaného chodníku a mnozí chodci se se ztrátou svého území, zdá se, stále nesmířili. Za neustálého zvonění se pokouším přimět teenagery, jimž právě skončila škola, aby alespoň trochu uvolnili své shluky. Marně.
Zvoněním ani prosebným pokřikem nelze dosáhnout téměř ničeho. Jedinou šancí je přejíždět přes profilované dlaždice, oddělující chodeckou a jezdeckou část. O tom, co by se dělo, kdybych někoho srazil, nechci přemýšlet. V pohledech lidí se zračí zčásti děs, většina z nich však neskrývá opovržení nad pitomcem, který tudy chce projet na kole.
U stadionu sesedám. „Tohle určitě vymyslel nějaký chytrák od stolu. Na chodníku se nevyhnou ani dva lidi, jinudy to nejde,“ posteskla si nad kočárkem Jitka Svobodová.
Přes Tolstého ulici kolo raději převedu. S nadějí, že o další část stezky se již cyklisté nedělí, opět nasedám. Ale ouha, u u vysoké školy je sice chodník na druhé straně, ale lidé prostě nepřecházejí. Takže znovu: palec na zvonek, brzdy – a hlavně největší opatrnost.
Uf, zdá se, že nejtěžší úsek je za mnou a mimo hlavní pěší trasu mezi autobusovým nádražím a centrem, se už pojede příjemně. Ale u městského odboru dopravy čeká další past. Pravoúhlá šikana, na jejíž projetí je třeba nejvyšší obezřetnosti. Vůbec si nedovedu představit, že by tudy projela třeba rodinka s dětmi. Hned za esíčkem stojí přes celou šířku stezkochodníku parta mladíků, a tak i přes zvonění mi nezbývá, než sjet na silnici.
Přejezd přes Fritzovu ulici je hladký, kolem hřiště pod nádražím se jede příjemně. V parku Keťásek je jediným úskalím ostrá vracečka v kopci, pro dospělého jezdce nic nebezpečného, ale děti bych i tady přinutil sesednout.
Za tunelem je klid
Po projetí tunelem a mezi kurty je člověk najednou v jiném světě. U lávky přes řeku korzují lidé a jen slabý šum dává vědět o ruchu u supermarketů na druhém břehu. „Nám se hodně zkrátila cesta a je to i mnohem příjemnější,“ pochvalují si manželé Hurdovi.
Otáčím se a šlapu zpátky, od nádraží ale kolo raději tlačím. Celkem jsem po stezce, která přišla i s lávkou na čtrnáct milionů korun a se zpožděním byla otevřena loni na prahu zimy, urazil něco přes tři kilometry. Na rozdíl od desítek chodců jsem ale nepotkal ani jednoho cyklistu.
