„Na konci války jsem plakal štěstím“

Rostislav Kubišta, válečný veterán a čestný občan města, se raduje nejen z rodiny a zdraví.

Narodil se na Ukrajině, ale doma mluvili česky. Jeho prarodiče byli Češi. Bojoval ve druhé světové válce a je hrdým vlastencem.
„Mládí jsem prožil v tolika státech, a přesto jsem zůstal hrdým Čechem. Hrdost a vlastenectví jsou velké pojmy. Všem bych přál, aby nemuseli sdílet podobný osud a mohli svobodně žít v domovině zvané Česko,“ říká Rostislav Kubišta, který utekl z německého koncentarčního tábora a vstupil do Československé zahraniční armády v Sovětském svazu. Je pátou osobností, která v týdeníku Sedmička představuje své radosti.

Radost z konce války

Radost z konce války byla velká. Za tři roky, které jsem strávil ve válce, jsem byl nejen na frontě, ale i v koncentračním táboře. Nikdy jsem si nemyslel, že válku někdo přežije. Všude kolem bylo samé utrpení, zranění, krev a smrt. Radostnou zprávu jsem se dozvěděl po telefonu a rozplakal jsem se štěstím. Má radost se mísila se smutkem, protože jsem se dozvěděl o smrti svého bratra. Padl v roce 1944. Největší štěstí pro mne je, že jsem válku přežil, že jsme zvítězili a já mohl začít žít obyčejný život. Mohl jsem se oženit, mít děti a dělat svoji práci.

Zdraví

I když jsem měl vážnější válečná zranění, tak jsem zdravotně v pořádku. Zdraví je nejcennější bohatství člověka. Je špatné, pokud si ho sám poškozuje.

Věk

Je mi sedmaosmdesát let. Přežil jsem různé útrapy a nesčetná stěhování. Zažil jsem německou, sovětskou a polskou okupaci.

Krásné manželství

Když jsem přišel do Československa, nic a nikoho jsem tam neznal. Poslali mě chránit sudetský majetek. V Kolešovicích u Rakovníka jsem poznal krásnou pošťačku Jaroslavu. Hrozně se mi líbila. Chodil jsem proto pořád posílat dopisy. Jednou mi řekla: „To máte tolik příbuzných?“ Odsouhlasil jsem to. Že jsem dopisy neměl komu posílat, jsem jí nepřiznal. Za rok jsme se vzali. Žili jsme spolu šedesát let.

Radost z dětí

Mám tři děti, sedm vnuků a sedm pravnuků. Všechny mám velmi rád, dělají mi jen samou radost.

Ukončení studia

Studovat jsem chtěl už v Rusku, ale příjímali podle politické příslušnosti, a tak jsem jim nevyhovoval. To jsem ještě netušil, že skončím v Česku, kde jsem studium nakonec dokončil. Vzali mě původně do Trutnova, kde jsem dělal zkoušky z českého jazyka a z charakteristiky Babičky. Říkal jsem si, jakou babičku asi myslí? Tak jsem popsal svoji. Sice mě vzali, ale později mě vyhodili, protože mě nesmyslně nařkli z toho, že jsem bolševický udavač. Poté jsem šel do Písku. Byla tam vynikající škola. Profesor mi při studiu řekl, že mě nepustí do třetího ročníku kvůli tomu, že neovládám češtinu. Nakonec mě česky naučil sám.

Produktivní život

Snažil jsem se být užitečný, navzdory zpolitizované době s mnoha překážkami a občas i neúnosnými situacemi. Čtyřicet let mě provázel stejný problém, byl jsem bez politické příslušnosti. Mezi Žatcem a Louny jsem s rodinou žil na samotě, dcery chodily do školy přes les. Tam jsem si vysloužil ocenění nejlepšího polesného v kraji. Potěšilo mě to. Krajský ředitel, velký komunista, mě pozval do hospody na oslavu, kde bylo asi stodvacet lidí z celého podniku. Přišel tam za mnou předseda komunistické strany, vzal mě kolem krku a řekl mi: „Ty kurvo legionářská.“ Tak jsem mu jednu lupl a už se válel. Problém byl, že ho chránil tehdejší zákon. Proto jsem hned volal ženě, že se budeme stěhovat. Později jsme se usadili v jižních Čechách. Stal jsem se tam lesním inspektorem. Po třech letech mě kraj navrhl na Řád práce. Ten dostávali většinou komunisté. Tam jsem ale nakonec také skončil, protože mi začal nadávat lesní inženýr kvůli nepořádku na stole. Byla to nesmyslná hádka, měl jsem na stole papíry týkající se mého rajonu, což byla má práce. Řekl mi něco hodně ošklivého, už si ani nepamatuji, co přesně. Tak jsem si plivl do ruky a jednu mu vrazil. A i ten letěl. Zase jsem volal manželce, ať balí. Proto jsme se odstěhovali do Milovic, kde jsem komunistům překládal nějaké spisy. Umím hodně jazyků. Po půl roce za mnou přišli lidé z KGB a řekli mi, že musím odejít. Ptal jsem se, zdali mě vyhazují, odpověděli mi, že půjdu sám. Šel jsem. Mé poslední zaměstnání bylo na Klokočce u Malé Bělé. Až do důchodu jsem tam pracoval jako lesník. V domě jsme bydleli s hajným Marcelem a jeho rodinou. Na ty časy rád vzpomínám. Byla to jedna z nejhezčích částí mého života. Jezdili za námi i známí zpěváci či herci. Například Vladimír Brabec, který hrál majora Zemana. A takzvaní dolaroví střelci tam chodili lovit daňky.