Na vodě jsou jako doma. Přesto jim vadí, že je studená a mokrá

Když vám někdo ve vodáckém slangu řekne, že jste krysa, rozhodně nejde o pochvalu. Jde o podobnou potupu, jako když vám ve fotbale soupeř zahraje na housle. Krysou se totiž stanete, když se převrhnete na lodi, nezvládnete eskymáka a jste donuceni vyplavat ven.
„Kdo dá krysu, je terčem klasického večerního posměchu. A ještě ráno vám mezi prsty hledají, kde máte blány. Mně se to stalo zrovna před čtrnácti dny. Zlomil jsem pádlo a musel jsem vyplavat. Jinak jsem neplaval snad třicet let,“ vzpomíná s úsměvem mnohonásobný český mistr a medailista z mistrovství světa Jan Šťastný.

Na vodě jim vadí zima

Prostředí divoké vody je svět sám pro sebe. Chvilku vám trvá, než se zorientujete ve vodáckém slovníčku, a především v nepřeberném typu lodí a disciplín. „Lidé mi často říkají že vesluju. Jenže my pádlujeme a veslují veslaři. Často si nás také pletou s rychlostními kanoisty. Při tréninku jezdí s šátkem, a tak na mě občas ze břehu křičí: Hele Doktor. Rychlostní kanoe je přitom úplně jiná, je otevřená a klečí se v ní jenom jedním kolenem. Ale alergický na to nejsem,“ přiznává čerstvý mistr světa Roman Mornštejn. Pardubičané by přitom mohli být odborníky na divokou vodu. Přestože se Labe i Chrudimka po většinu roku jenom líně valí Polabskou nížinou, vyrostla na soutoku obou řek celá řada medailistů z mistrovství světa, Evropy a tituly českých šampionů už zde ani nestíhají počítat.
„Kvůli podmínkám se věnujeme především sjezdu na divoké vodě. Na zdejší vodě můžeme najíždět potřebné kilometry a za tou divokou jezdíme na soustředění,“ říká Mornštejn.
Většinou zde najdete kanoisty, tedy ty, kteří k jízdě potřebují pádlo s jedním listem. Ostatně singl, tedy singl kanoe, se na vodě považuje za královskou disciplínu. „Na rozdíl od deblu jsem na této lodi svým pánem a jenom sám sobě si můžu nadávat, když něco zkazím. V porovnání s kajakem je jízda na kanoii určitě těžší, ale kajakáři by vám řekli zase možná něco jiného. Mezi oběma disciplínami totiž panuje jistá rivalita. Kajakářům třeba říkáme vrtulkáři nebo cákalové,“ vysvětluje singlíř Jan Šťastný.

Bez helmy a vesty neplují

Co mají ale kajakáři a kanoisté společného, je až fobie ze studené vody. „Studenou vodu nemám rád a s přibývajícím věkem je to stále horší,“ tvrdí pevným hlasem Mornštejn a další se přidávají. „Když někde neteče z kohoutku teplá voda, tak pořádně nadávám. Všichni se diví, co dělám, že jsem přece vodák a že se celý rok máchám ve vodě. A právě proto mi to vadí! Že se tady jako blázni celý rok od prosince cachtáme ve vodě, je fakt. Smířili jsme se s tím, ale nebaví nás to,“ dodává Šťastný.
Jízda na divoké vodě je ale jinak krásným sportem, byť s označením nebezpečný. I takto zkušení závodníci proto považují za běžnou výbavu helmu a vestu. Rizika na vodě rozhodně nepodceňují a nejvíc jim vadí nezkušení turisté, kteří se bez potřebných zkušeností a výbavy pouštějí na nebezpečnou vodu.