Napřed pokřik, za odměnu rozhovor

Končí poslední minuta hokejového utkání, ve kterém si domácí Hodonín hlídá čtyřbrankový náskok. Drtiči vědí, že o vítězství už nepřijdou. Dvě přihrávky za vlastní brankou, siréna, konec.

„Skvěle, kluci,“ křičí muž s oranžovomodrou šálou okolo krku. V jedné dlani drží pivo, druhou má nad hlavou. Slaví.

Týmy si podávají ruce a míří do kabin. Fanoušci chtějí domácí borce poplácat po ramenou, ke kabině se však dostane jen málokdo.

Přísná kontrola

Sedmička proto přináší nahlédnutí do míst, kam mohou jen pozvaní hosté či novináři.

„Musíme kontrolovat každého. Nedá se nic dělat,“ oznamuje pořadatel v oranžové vestě, který chce vidět novinářský průkaz. Hlídá, aby hokejisty nikdo zbytečně neotravoval. „V pořádku,“ praví muž.

To už někteří hráči sbíhají dva schodky, jež je dělí od vstupu do kabiny. Samé známé tváře. Pokorný, Salajka, Vaškovič nebo Špok. A nakonec gólman Tuček. Smějí se, jsou šťastní.

Útočník Petr Peš dává průchod emocím a radostí bouchá do plastových kontejnerů. „Je to tam!“ řve nadšeně.

Tahle parta si vítězství umí vychutnat.

„Každou výhru oslavujeme pokřikem, při kterém opakujeme slova po kapitánovi. Na konci počítáme vstřelené góly,“ komentuje Peš hromový povyk a klepání hokejkami. Stejný rituál trvá už sedm let.

V minulosti při jedné takové oslavě nevydrželo týmové rádio. Po překvapivé výhře v Šumperku ho Drtiči nadšeně utloukli holemi. „Z toho už jsme ale vyrostli,“ ujišťuje drobný forvard.

Před diktafony

Začíná mediální „dohrávka“. Hokejisté míří před kameru nebo řeční do nastavených diktafonů. Nejvíce žádaný je trenér. „Když jde o rozumný rozhovor, pobavím se s každým. Vadí mně internetové debaty. Ty už ani nečtu,“ tvrdí hodonínský kouč Karel Buřič.

Do uličky, kde většinou postávají zájemci o rozhovor, se pomalu trousí hráči. V mnoha případech na sobě mají ještě části výstroje a mokré vlasy. Někteří jsou rozpačití, namířené diktafony je dokážou rozhodit.

„Poprvé jsem byl pěkně nervózní,“ přiznává Peš.

Po několika zkušenostech jsou už všichni schopní odpovídat bez zbytečné trémy.

„I když to nikdo nepřizná, je to pro nás odměna. Každý se rád uvidí v novinách, které pak může ukázat rodičům a přátelům,“ pokračuje útočník se čtyřicítkou na zádech.

Je po všem, stadion pomalu utichá. Fanoušci jsou pryč, na tribunách se válí pošlapané kelímky od piva a po ledě krouží rolba.

V kabině se mísí vůně deodorantů s odérem propocené výstroje. Pár hokejistů si bylo ještě zaběhat okolo zimního stadionu a teď se vracejí do kabiny. Další se věnují strečinku, zbytek už kráčí k autům.

Jedou domů.