„Nedostanou mě,“ říká Terminátor

V dalším dílu seriálu Generace 77 představuje týdeník Sedmička maséra a trenéra jiu-jitsu.

David Bouček se narodil na svatého Valentýna. K lásce se však propracovával ztěžka. Hlavně k sobě samému.
„Když jsem šel kolem zrcadla, zavíral jsem oči. Měl jsem křivou nohu, samou jizvu, kulhal jsem,“ vypráví Bouček. Od první třídy až do druhého ročníku na učňáku chodil o berlích. Prodělal sedm operací levé nohy, protože se narodil s unikátní nemocí, která způsobuje špatnou výživu kostí. Kulhal od čtyř let.
„Jsem takový Terminátor,“ říká dnes s nadsázkou o své noze s dvaceti šrouby a na prst silným drátem v holeni.
Podobný nadhled mu ovšem chyběl v dospívání. Puberta údajně byla těžký boj. Doktoři mu navíc oznámili, že se jeho stav bude horšit, že nohu může ztratit i s polovinou pánve.
„Řekl jsem si, tak tohle ne. A začal se prokopávat svými myšlenkami, stimulovat mozek, aby pracoval pozitivně. Nikdo mi nemůže říct, že to nefunguje, protože to mám z vlastní zkušenosti potvrzené,“ tvrdí Bouček.
Pečlivě analyzoval, proč je smutný, aby se dobral k podstatě problému. O hloupostech a předsudcích si nekompromisně zakázal přemýšlet. Třeba o tom, že kulhá, a proto nikdy nebude mít hezkou holku.

Jizva jako vábnička

„Zaslechl jsem třeba v rádiu, že chlapi s jizvou jsou sexy. Tak jsem si řekl, že bych měl být k sežrání a holky jsem domů nezval na sbírku motýlů, ale na jizvu od žraloka,“ vzpomíná se smíchem Bouček. Postupně se ve vlastní hlavě hodně změnil. I pomocí buddhistické víry, že cokoliv si dokáže člověk představit, to může dokázat. Ačkoliv noha ho samozřejmě trápit nepřestala.
„Dodneška mám stavy, kdy se mi bolestí klepou ruce,“ přiznává Bouček. Prášky odmítá, protože by prý na nich byl dávno závislý, navíc právě bolest mu řekne, co se s nohou děje a proč. Kdyby ji na chvíli umlčel, namohl by ji ještě víc.
„Někdy hold musím ulehnout. Na den, dva, někdy i na týden. Tehdy si řeknu, že aspoň můžu dokončit nějakou misi na PlayStationu. Rozhodl jsem se, že mě nedostanou,“ vypráví Bouček.
Po vyučení v poděbradské sklárně odjel jako au-pair do Anglie. Chtěl se naučit jazyk, uměl jen čtyři lekce, k tomu špatně. Z první rodiny utekl, protože dostával stejné porce jídla jako jeho svěřenci. Po druhé měl větší štěstí. Staral se o tři syny komika Charlieho Higsona, který účinkuje v oblíbené britské The Fast Show.
„Byl v Anglii něco jako u nás Kaiser s Lábusem,“ říká Bouček a hned přidává úsměvnou historku, jak o něj jednou pečovali na hotelu, když zjistili, že je au-pair v rodině hvězdy.
Po roce jej zaměstnali v jedné sochařské dílně. Vlastně náhodou, když si prohlédli jeho práce. Staral se o finální podobu bronzových odlitků. Rukama mu prošla třeba socha Marka Twaina, která teď stojí na Trafalgarském náměstí v Londýně. Nebo anglické obdoby Oskarů či divadelní ceny Laurence Oliviera. V televizi se pak díval, jak jeho dílka předávají a kdo všechno je bude mít doma. Zůstal tam čtyři a půl roku, než se vrátil za rodinou a přáteli do Čech.

Získal modrý pás

V Anglii si také splnil obrovský sen. V Česku za socialismu ho mezi sebe kvůli jeho nemoci nevzala žádná karatistická či jiná škola. Bojová umění se tedy učil sám podle filmů a knížek. V cizině se mu nakonec podařilo získat modrý pás v brazilském jiu-jitsu.
„Kvůli tomu jsem pětkrát, šestkrát týdně tři roky trénoval s týpky, kteří se chodí mydlit do klece. Nebylo to jednoduché,“ vzpomíná. Nyní ale může spolu s dalšími jako trenér předávat své znalosti v klubu Universal Fighters Team v Debři.
Za La Manchem si ušetřil také na motorku nebo na cestování. Navštívil též kamarády v Dubaji, Brazílii či Hongkongu. A udělal si masérský kurz.

Masér? Spíš šaman!

„Díky silným bolestem umím s tělem trošku víc pracovat. Dokážu vycítit, kde je problém,“ míní Bouček. Lidé za ním chodí s různými problémy, zatím si nikdo nestěžoval, spíš naopak.
„Někdo říká, že jsem šaman, jiný, že kouzelník, další, že mám zlaté ruce. Jeden pán se mě ptal, zda si s těmi svaly i povídám. Povídám, odpověděl jsem mu,“ vypráví Bouček. Masírováním se chvíli živil, nevydržel však osm hodin v kuse stát. Dnes pracuje ve firmě, která se zabývá námořní přepravou. Využije tam dobrou angličtinu.
Po odpoledních ale dál pomáhá lidem od bolesti. Na vizitce má nápis „Když můžu, tak pomůžu“. Tím směrem míří také jeho sen o budoucnosti.
„Výbornou holku už mám, takže doufám, že se mi podaří mít i dobrou rodinu. Chtěl bych klidný, spokojený život. A abych mohl i dál lidem pomáhat ulevit od bolesti,“ dodává Bouček.