Nejdražší pohlednice jsou ty, které mi chybí, tvrdí jejich sběratel | E15.cz

Nejdražší pohlednice jsou ty, které mi chybí, tvrdí jejich sběratel

Kateřina Čechová

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Strýc, který po válce hodně cestoval, posílal malému Egonu Wienerovi pohlednice z celého světa. Probudil v něm tak jeho zálibu.

Doma má tisíce starých pohlednic. Za poslední tři roky vydal už čtyři knížky svých fejetonů, v nichž glosuje všechno od libereckých aktualit přes hříchy lidského pokolení až po historické příběhy a přírodní zákony. Sběratel a publicista Egon Wiener má osobitý názor téměř na všechno. Právě teď vystavuje své pohlednice v libereckém obchodním domě Plaza a je tam rušno. „Lidé se rádi zastavují,“ těší Wienera.

Sbíráte pohlednice z Liberce, píšete o Liberecku. Pocházíte odtud?

Naše rodina přišla do Liberce ve druhé polovině devatenáctého století, takže jsem skutečně odtud. Bydleli jsme v Machníně, takže moje vzpomínky patří hlavně jemu. Tam jsem prožil nejkrásnější léta života. Dědeček se po válce v Liberci staral o židovský hřbitov, táta se tady před válkou vyučil tkalcem.

Takže máte k Liberci zřejmě vřelý vztah.

Samozřejmě ho mám rád. Zajímá mě jeho minulost i přítomnost. Víc se mi líbí na starých pohlednicích, než jak vypadá dnes, ale je to možná spíš nostalgie. Jednou jsem kvůli tomu měl problémy s bývalým primátorem. Na výstavě svých pohlednic jsem řekl, že se mi nelíbí obchodní monstra, která se staví v centru města, a zavzpomínal jsem na minulost. Primátor mi pak vyčetl, že necitlivě vykládám historii a jednostranně hodnotím současnost. Nakonec jsme skoro celou noc mluvili o tom, jak by to podle nás mělo vypadat, a nějak jsme se vzájemně pochopili.

Byl podle vás Liberec dřív lepší?

V mém věku už víc tvrdím, že to bylo dřív lepší. Ale je to jako s těmi pohlednicemi. Na nich vidíte krásné domy, ale za jejich zdmi nebyly třeba splachovací záchody, byla tam špína, štěnice. Přímo v centru existovaly čtvrti, kam se lidé báli. Třeba ve Větrné ulici bydleli ti nejhorší alkoholici. Nelíbí se mi, že se bourají staré pěkné domy a místo nich se staví moderní kostky. V některých zahraničních městech nechají staré průčelí a zmodernizují zbytek domu. Na to tady nejsou peníze.

Jak jste se dostal ke sbírání pohlednic?

Začal jsem s tím už jako dítě. Děda s tátou sbírali známky. Ještě jsem ani neviděl na stůl, co tam mají, ale děda mi vždycky shrábnul, co přebývalo, a řekl: To už si můžeš vzít. Pohlednice jsem začal sbírat na počátku padesátých let. Tehdy mi je posílal tatínkův bratr, který se po válce nevrátil do Liberce, ale pracoval jako námořní inženýr pro izraelskou společnost. Dostával jsem pohledy ze všech koutů světa. Vždycky jsem si představoval, že pod těmi palmami stojím sám.

Jak jste sháněl své historické pohlednice?

Žít v pohraničí po odsunu Němců byla pro sběratele výhra. Zatímco Němci nic nevyhazovali, čeští přistěhovalci vyhodili všechno, takže jsem chodil po skládkách, lezl do kůlen, popelnic, na půdy. Nesbíral jsem po kusech, ale po celých albech! Při těch výpravách mě pokousal pes, poškrábala kočka, popíchaly vosy, ale byla to úžasná cesta za kusem historie. Později jsem přišel na to, že co je na sběratelství nejkrásnější, je právě ta cesta. Ačkoli pohlednice je cíl, nikdy vám nakonec nedá tolik, jako co při jejím shánění zažijete.

Myslíte, že je sběratelství lákavé i pro mladší generaci?

Je, ale v jiném smyslu. Dnes je to byznys. Já jsem ve svých třinácti kupoval pohlednice za padesát haléřů, ty dražší stály do pěti korun. Teď za tutéž pohlednici můžete dát třeba šest tisíc. Všemi těmi aukcemi a internetovými sběratelskými burzami se to zkomercionalizovalo. Lidé už nesbírají vlastně pohledy, známky, knihy, obrazy, ale peníze, které za ně mohou utržit. Navíc lidé dnes nemají tolik trpělivosti a pořád spěchají. Ani já nevydržím nad svými sbírkami tolik času jako tatínek s dědečkem.

Máte nějakou raritní pohlednici? Takovou, které si obzvlášť ceníte?

Je to tak, že pohlednice, která vám chybí do sbírky, je vždycky ta nejdražší. Když už ji máte, ztrácí něco na ceně, kterou pro vás měla. Mám několik tisíc pohlednic, ale nepřestávám sbírat, pořád mi něco chybí. Unikátní je ale třeba moje největší fotografie. Byla poslaná 25. února 1899 a měří čtyřiadvacet krát dvaatřicet centimetrů. Je to pravděpodobně největší známá pohlednice, která skutečně prošla poštou, a to dokonce jen tak bez obálky. Má dvě razítka. Cestovala z Liberce do harrachovské sklárny.

Kromě sbírání pohlednic také píšete a vydáváte fejetony. Jak jste se k tomu dostal?

Přivedly mě k tomu právě ty pohlednice. Jak jsem říkal, samy o sobě vyprávějí příběhy, ale ještě zajímavější příběhy se stávají při cestách za nimi. Za ty tři roky, co píšu, jsem už vydal čtyři knížky. Je v nich dohromady více než pět set fejetonů.

Co nakladatelé, mají o vaše fejetony zájem?

Egonovy pohledy a pohlednice si vydávám sám. Je to nákladné, ale nehodlám na tom vydělat miliony. Mám podporu Krajského úřadu Libereckého kraje i magistrátu. S nakladateli to nebývá jednoduché. První knížku Rub a líc mých pohlednic mi pomáhalo připravit jedno liberecké nakladatelství. Tehdy mi dělal ilustrace Petr Urban. Nakladatelka ale měla ke kresbám dost připomínek. Přiměla nás vygumovat všem psům genitálie, a i pak se jí to zdálo moc sexistické. Teď už jsou v knížkách jen pohlednice.

Čím se při psaní fejetonů nejčastěji inspirujete? Jaká jsou vaše témata?

Asi ze dvou třetin jsou to návraty ke kořenům. Píšu o své rodině, dětství, lidech, které jsem potkal. Jsou to příběhy z Liberce, Jablonce nad Nisou, Hrádku a pro mě nejniternější z Machnína. Píšu o přírodě, památkách, vzpomínkách nebo historických událostech. Kamarádi mi občas říkají, že dokážu napsat i o bobku na ulici. A proč ne? Píšu o všedních věcech, blízkých obyčejným lidem.

Jakým tématům se naopak vyhýbáte?

Psaní o naší politické scéně a vůbec o politických tématech. Jednou jsem ve svém fejetonu kritizoval Ferdinanda Porscheho za to, jak se choval ke svým zaměstnancům. Myslím, že se dopustil mnoha nepěkných věcí, o kterých se nemluví. Lidé se mnou souhlasili, ale vyčítali mi, že nedokážu odpustit a zapomenout.

Jak vznikají vaše fejetony?

Vezmu do ruky tužku a začnu psát o něčem, co mě zaujalo. Píšu vždycky na papír, počítačová klávesnice ve mně ty příběhy prostě nespouští. Moje ruční zápisky pak přepisuje do počítače přítelkyně. Denně věnuju psaní tak hodinu dvě. Během té doby vyplodím a opravím jeden fejeton, takže za měsíc jich udělám asi třicet. Píšu doma, v parku, v létě v noci na balkoně, v přírodě. Prostě kdekoliv. Když si sednu někam k potoku, začnu najednou vidět, co se děje pod hladinou, odkud ta voda teče a co ji čeká.

Jaký máte vztah k moderním komunikačním technologiím a masmédiím?

Čtu noviny, používám mobil a internet. Píšu maily a obsluhuju svůj blog. To je asi tak všechno. Doma mám televizi, ale jak tak nad tím přemýšlím, ani nevím na co. Večer sleduju zprávy, ale v životě jsem neviděl žádný seriál. Ani na filmy moc nekoukám. Jen výjimečně mě zaujme nějaký dobrodružný film. Tisíckrát raději mám osobní kontakt s lidmi. Rád se s nimi setkávám, povídám si. To je i jeden z důvodů, proč píšu. Abych mluvil s těmi, kteří žijí ve stejném světě jako já.

Jaké jsou ohlasy na vaše knížky?

Naštěstí většinou velmi pozitivní. Píšou mi lidé nejen z Liberecka, ale i z Kanady, Reykjavíku, Hongkongu, Kapského Města nebo Minsku. Jsou to Češi, kteří tam žijí, a dostávají moje knížky od příbuzných tady nebo čtou můj blog. Je to úžasný pocit, když mi píšou, že mají podobné zážitky jako já, že se v mých příbězích poznávají. Někdy se tam můžou poznat i osobně, protože mě inspiruje každý, koho potkám.

Vzpomenete si na nějakou obzvlášť milou reakci na vaši tvorbu?

Jednou mi psala paní, že čte moje fejetony a že se jí hrozně líbilo, jak píšu o Suchomastech, kde se narodila moje maminka. Ta paní se tam hned vypravila, protože to tam chtěla poznat. Moc mě taky potěšilo, když mi čtenáři napsali, že se u mých příběhů smějí, pláčou nebo se dojímají. A taky to, že s nimi usínají a ráno se s nimi probouzejí. To je moje výplata za psaní.

Chystáte další pokračování Egonových pohledů a pohlednic?

Rozhodně. Už mám napsanou velkou část čtvrtého dílu. Podle všeho bude zase o něco silnější než trojka. Zatím se mi nějak daří mít každý díl obsáhlejší než ten předchozí. Třeba můj syn mě od psaní odrazuje. Myslí si, že to nikoho nemůže zajímat, ale zajímá. Rád bych svými dílky přispěl k tomu, aby se lidé trochu zastavili, zamysleli se nad tím, že všude kolem žijí jiné lidé, kteří jim mají co nabídnout. Rodiče nemají čas na děti, děti na rodiče, vzájemně se odcizujeme a ztrácíme povědomí o naší minulosti. Chtěl bych pomoct tím, že přebírám od lidí jejich zážitky a na oplátku jim dávám mnohé ze sebe.

Autor: Kateřina Čechová

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video