V deštivém počasí v pondělí 17. května by se nikdo dobrovolně nevydal do ulic. Vozíčkáři olomouckého spolku Trend ale přesto dopoledne vyrážejí ven – pondělí je den, kdy mají povolenou sbírku Zasukované tkaničky. A jak vozíčkáři zjistili, nejčastěji je bez povšimnutí míjejí lidé s taškami v rukou nebo mobilem u ucha.
„Je to bída,“ komentuje stav pokladničky prokřehlá Pavla Přecechtělová. Na rohu mezi Horním a Dolním náměstím fičí vítr, který sráží ledové dešťové kapky. Lidé pod deštníky spěchají. Pavla ani její asistentka Kateřina Blahová nemají sílu je oslovit. „Skoro se to nedá, nikdo nechce poslouchat, k čemu by jejich peníze sloužily,“ vysvětluje asistentka.
Zhruba po hodině se stěhují z nároží do pasáže. I když i tam je mírný průvan, aspoň tam neprší a je zřetelně tepleji. „Nejhorší jsou kravaťáci, ti nepřispějí nikdy,“ dělí se o mnohaleté zkušenosti vozíčkářka. Matky s dětmi a důchodce zase nerada oslovuje, protože ví, že sami nemají na rozdávání. „Přitom nám dají peníze nejčastěji právě oni,“ říká Přecechtělová.
Za hodinu a půl se nad kasičkou z průhledného plastu sklonilo asi třicet lidí. Objevují se v ní i první bankovky. „Každá koruna potěší,“ vysvětluje asistentka starší ženě, která přispívá alespoň pětikorunou.Po čase přichází muž středního věku. Je štědrý a přidává i vizitku. „Kdyby bylo potřeba přispět i někdy jindy, nějakou vyšší částkou na dobrou věc, ozvěte se. Dávám kdekomu, tady mi to připadá smysluplné,“ říká muž. Asistentka Bláhová, která právě dostudovala lékařskou fakultu, tvrdí, že jde o známého gynekologa. I když je to někdy boj, vozíčkáře sbírky baví. Hlavně, když jsou lidé vlídní. Přecechtělová vyráží na vozíku s kasičkou už několik let. „V té úplně první před osmi lety jsem vybrala přes sedm tisíc,“ vzpomíná žena.
Poledne je pryč a do konce sbírky daleko. Čas si krátíme hrou, ve které odhadujeme, kdo se u vozíku zastaví a přispěje, a kdo ne. Ukazuje se, že nejlépe má kolemjdoucí přečtené Pavlina asistentka. „Ten dá,“ chce ji Pavla Přecechtělová trumfnout. Kolem kráčí dva mladí muži a ona jednoho z nich zná – prošli bez mrknutí oka, což ji nepříjemně překvapí.
Po další hodině můžeme říct, že nejčastěji nepřispívají lidé, co za chůze telefonují, mají v jedné ruce tašku a v druhé deštník, nebo ti, co uhýbají pohledem. Po prvním dnu je v kasičce 3857 korun. Druhý den vybere Pavla Přecechtělová jen 936 korun. „Jsem dost promrzlá, doufám, že to neodskáču,“ tvrdí.
Bez padesátikoruny vybrali ve sbírce dvaasedmdesát tisíc. Přitom pro asistenty sedmi desítek vozíčkářů potřebují ročně přes čtyři miliony.
