Čtyřiadvacetiletý Jan Vondrys je profesionálním hasičem ve strakonické zbrojovce. Jeho kamarád, šestadvacetiletý Petr Waldmann působí v místním hasičském záchranném sboru. Oba jsou zároveň členy sboru dobrovolných hasičů. Loni v létě se jako náhodní svědci vyskytli u dvou dopravních nehod a neváhali pomoci. Za jejich zásluhy je letos v únoru odměnila i strakonická radnice. Čtenáři Sedmičky je ocenili titulem hrdina roku pro Písecko a Strakonicko.
Kdo je hrdinou pro vás?
Petr: Pro mě to jsou v současné době určitě všichni lidé v Japonsku, kteří se potýkají s následky tsunami. Obdivuji jejich disciplinovanost, jak si vzájemně pomáhají a spolupracují.
Jan: Já si vážím lidí, kteří nezneužívají naši práci a dokážou se i v krizových situacích chovat slušně. Obdiv si taky zaslouží naše rodiny, které nás v práci a dobrovolnické činnosti podporují.
Jaký zásah se vám nejvíc vryl do paměti?
Petr: Určitě výjezd z července 2009, kdy jsme zachraňovali skupinu vodáků, se kterými se na strakonickém jezu převrátil raft. Na místo jsme dorazili v šesti. Společně s jedním kolegou jsme z řeky vytahovali bezvládné tělo jedné ženy. Zbývající kluci si vzali člun a vyrazili na něm přímo k jezu, kde se dva vodáci drželi převráceného raftu. Technická závada a silný proud jezu nakonec způsobily, že ve vodě skončili taky naši kolegové, a najednou i oni bojovali o život. Byl to jeden z nejhorších zážitků mé kariéry vidět kamarády bojovat o život.
Jan: Pro mě taky. K řece jsem tenkrát dorazil s dobrovolnými hasiči. Viděl jsem na břehu dvě hasičská auta, ale kolegu jenom jednoho. Vůbec jsem netušil, kde jsou ostatní a co se s nimi děje. Bylo to opravdu hrozné. Ještě teď se mi o tom mluví těžko.
Při práci někdy nasazujete vlastní život. Máte strach?
Petr: Není to přímo strach, ale určitý respekt, který je při tomto povolání třeba.
Jan: Nikdy nemůžete vědět, do čeho jdete, každý výjezd je jiný. Plynaři například tvrdí, že mají strach z plynu i po několika letech praxe. Kdyby se nebáli, mohlo by je to stát život. Obezřetnost je tedy namístě.
Setkáváte se při své práci s vděčností?
Petr: Stává se to spíš sporadicky, ale když někdo poděkuje, je to moc příjemné. Vzpomínám, jak jsme jedné ženě v noci pomáhali otevřít byt. Někdo jí ukradl kabelku i s klíči a ona se potřebovala dostat domů, kde měla své léky. Přestože nešlo o žádný náročný zásah, poslala za pár dní našemu veliteli dopis, ve kterém mimo jiné děkovala za náš profesionální přístup.
Jan: Já si zase vzpomínám na muže, který na mě jednou na adventních trzích začal volat: „To je on, to je on.“ Vůbec jsem nevěděl, co se děje. Po chvíli se kolem mě sešel hlouček lidí a on pokračoval: „To je on, ten mi zachránil život,“ a začal mi děkovat. Pak jsem si vzpomněl, že jsem ho asi čtrnáct dní předtím ošetřoval a vezl do nemocnice. Vůbec jsem to nečekal, ale moc mě to potěšilo. Dodneška se s tím člověkem potkáváme a zdravíme.
Pomáháte lidem. Mohou také oni při zásazích pomoci nějak vám?
Petr: Nejvíce nám pomůže, když nám lidé dopřejí prostor a klid pro práci. Když budeme jejich pomoc potřebovat, sami si řekneme. Jinak je lepší, když stojí opodál.
Jan: Velkou pomocí mohou být i zdánlivé banality. Například když slyším a vidím houkající hasičské auto, tak se uhnu, aby mohlo projet. Už jsem zažil, že s námi jedno auto soutěžilo, a chtělo nás dokonce předjet. Jindy jsme zase museli čekat, až dvě dámy v klidu přejdou přechod pro chodce. Lidé si někdy neuvědomí, že hasičské auto váží třeba i dvacet tun, a není úplně jednoduché s ním z ničeho nic rychle zastavit.
