Nejoblíbenější konečná stanice? Pro řidiče jasně ta poslední | E15.cz

Nejoblíbenější konečná stanice? Pro řidiče jasně ta poslední

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
V Liberci a okolí je přes čtyřicet konečných stanic. Řidiče na nich čekají cestující s buchtami i chvilka odpočinku.

Konečné stanice. Liberečtí řidiči městských autobusů a tramvají jich na svých cestách projíždějí asi pětačtyřicet. Do té nejvzdálenější, na Křižanské sedlo, musí autobus číslo šestnáct urazit 19 390 metrů. Nejkratší cestu na konečnou, k aréně, naopak zdolává linka číslo třicet šest. Nejvíc turistů a lyžařů míří na konečnou v Horním Hanychově. Nejmalebnější stanicí na konci trasy jsou Lidové sady. A vůbec největší množství autobusů a lidí za jediný den projde konečnou na Fügnerově ulici. „Každý den Fügnerkou projede dva tisíce tři sta autobusů a vystoupí a nastoupí sedmdesát tisíc cestujících. To je víc než na hlavním nádraží v Praze,“ říká Tomáš Krebs, který u Dopravního podniku města Liberec pracuje už dvacet let.

Němý cestující

„Pro mě je nejlepší konečná taková, kde si můžu zakouřit a odskočit na záchod. Tak že nejlepší jsou ty okrajové a vybavené,“ míní Krebs. Záchod a tekoucí voda není všude samozřejmostí. Trasy linek se mění a stavět někde domek se zázemím jen na chvíli podniku nevyplatí. Na čas to vyřeší přenosné toalety. A nebo strom. „A víte, jak je někdy konečná strašně daleko? Když to na člověka přijde, zastavit nemůže, musí vydržet,“ podotýká Krebs. Odskočit si třeba k nějaké spřátelené duši, která bydlí na konečné, je v dnešní době už jen vzpomínka. „Dříve, když jezdili stejní řidiči stejné linky, je lidé z konečné znali, přátelili se. To je ale minulost, spíš jde o výjimku a nebo praxi z menších měst,“ podotýká Krebs. Přesto i současní liberečtí šoféři mívají občas pěkný zážitek. „Čas od času se stane, že lidi něco přinesou. Třeba když jsem jezdil linku do Machnína, dostával jsem od místních hospodyněk buchty,“ vzpomíná Martin Pilz, který řídí autobusy osmým rokem. Podobně vzpomínají autobusáci i na Rudolfov. „Před lety to byla oblíbená trasa. Jezdilo se kolem domu pekařky paní Jahodové. Každý, kdo tam jel, nakoupil před cestou třeba pět výtisků různých novin, dovezl jí je a za odměnu dostal košíček koláčů,“ vypráví vedoucí oddělení jízdních řádů Jaroslav Wagner.

Na konečné v Lidových sadech měli tramvajáci psa, cestovatele. Asi před patnácti lety jezdil pravidelně na konečnou německý ovčák. Čekával na tramvaj skoro každý den. Nastoupil, stočil se do klubíčka za řidičem a tam vydržel celou cestu na konečnou, občas se prošel po tramvaji. Uměl dokonce i přesedat. „Jednou jel se mnou dvojčetem a já v Lidových sadech měnil tramvaj. Přijdu k němu a říkám. Jestli chceš se mnou, musíš si přesednout. Pes vstal a přešel do druhého vozu,“ vypráví Krebs. Pamatuje na něj i jeho kolega Wagner. „Neměl ani jízdenku a byl bez košíku i vodítka,“ usmívá se Wagner.

Příští zastávka garáže

Pokud se mají shodnout řidiči na své nejoblíbenější konečné, jednohlasně říkají: „Ta poslední, když se z hlásiče ozve příští zastávka garáže nebo vozovna. Víme, že nám kočí šichta,“ shodují se. Úplný konec to ale není. V garážích kontrolují vůz, myjí, tankují a předávají autobusy. Teprve pak mají tu pravou konečnou.

Vůz opustil a s obecenstvem se ve službě bavil, psali vyšetřovatelé nehody tramvaje v roce 1918

Trestním oznámením a propuštěním řidiče a průvodčí ze služby řešili šéfové podniku dopravní nehodu tramvaje, která se odehrála 8. května 1918 na konečné v Lidových sadech v Liberci. Nehoda se stala po desáté hodině dopoledne krátce poté, co řidič Anton Tallowic přijel na konečnou a míjel se s tramvají, která mířila opačným směrem k nádraží. Když cestující vystoupili, dala průvodčí Ida Kohlmann návěstí k další jízdě přes výhybky na kolej pro opačný směr a pak odešla do Lidových sadů na toaletu. Řidič přejel na druhou kolej a dal znamení průvodčí, aby vůz dobrzdila. Nevšiml si ale, že ta odešla pryč a v domnění, že je průvodčí na svém místě, vystoupil a šel od vozu. Ten se ale pomalu rozjel za tramvají, která krátce předtím z konečné vyjela. Řidič to zakrátko zpozoroval, ale postupně zrychlující tramvaj už nemohl doběhnout. Neovladatelný vůz rychle nabral na rychlosti a na zastávce Městský lesík dostihl tramvaj před sebou a v plné síle do ní narazil. „Obě plošiny byly těžce poškozeny. Čelo vozu číslo 20 se přeměnilo v trosky a rozbité okenní tabulky způsobily řezné rány dvěma cestujícím,“ popisuje se v dobové zprávě pro c. a k. vrchního inspektora rakouských drah ve Vídni. Řidič z nabourané tramvaje při nárazu vylétl proti dveřím, které rozbil, a způsobil si velkou řeznou ránu. Dvě cestující, které tehdy jely, utrpěly pouze šok. „Bylo zjištěno, že na události nese vinu Anton Tallowic, který porušil předpis, když po přejetí výhybky nezabrzdil vůz, nýbrž ho dokonce opustil a s obecenstvem se ve službě bavil,“ shrnuli tehdy své poznatky vyšetřovatelé.

Nejstarší ve městě

Konečnou stanici Lidové sady (Volksgarten) otevřeli 11. listopadu roku 1897 a dnes je nejstarší, stále funkční konečnou stanicí ve městě. Obousměrné tramvaje tehdy měnily směr na točkách jako dnes. Ale jinak. Řidič musel vždy po zastavení přejít s klikou na druhou stranu vozu a jelo se zpět. Pokud se jelo i s vlečným vozem, musel se přepojovat, ruce k dílu museli přiložit řidič i oba průvodčí. Ještě řadu let trvalo, než tyto přesuny, které zdržovaly a byly i příčinou úrazů, skončily. V roce 1950 uvedla v Lidových sadech do provozu vůbec první smyčku pro otáčení tramvají, kterou v letech 1990–1992 rekonstruovali společně s přestavbou trati až k průmyslové škole. K prvním konečným stanicím vůbec patří zastávky Nádraží a Botanická (tehdy Bahnhof a Stadtwäldchen – Městský lesík), mezi kterými jezdila od 25. srpna 1897 tramvajová linka. Dnes se těmito zastávkami jen projíždí.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video