Největší hrozba při noční službě? Spaní s otevřenýma očima

Musejí pracovat, zatímco ostatní spí. Noční směny patří k jejich profesi.

Žijí netopýřím stylem. Někteří vidí v nočních směnách i výhody. Řidič pošty, taxikář a sestřička na rentgenu si dokážou najít na obráceném biorytmu věci, na které se těší.

1. Karel Kašpar

Hoblík vyměnil za řadicí páku a volant. Karel Kašpar jako vyučený truhlář chtěl být hlavně mezi lidmi. Proto si zvolil práci taxikáře. Noční život mu nedělá problémy. Největší rito má hlavně o víkendu. Často to sice vyžaduje pevné nervy, ale nakonec se spíš baví. „Je jasné, že když vezu lidi z víkendových zábav, nemůžu čekat, že budou nastupovat střízliví. Někdy je to ale docela dramatické,“ říká jednatřicetiletý muž.
Vypráví, jak vezl o Táborských slavnostech zákazníka Na Kopeček. „Nastupoval a ještě ukazoval směrem k baru, že tam má přítelkyni. Ta spala vedle podniku pod stromem. Přesvědčoval mě, že rozhodně nebude zvracet, jenže evidentně jí nebylo dobře. Já si ale myslel své a jen čekal, jak to dopadne,“ popisuje taxikář.
Cesta pokračovala podle jeho předpokladů. „Zákazník naštěstí nechtěl nic ponechat náhodě a přítelkyni zabalil hlavu do bundy. Už u Třeboňky jsem jim musel zastavit. Na Kopečku potom našla žena útočiště v pískovišti,“ směje se Kašpar.
S takovými scénáři ale podle něj musí při svých nočních počítat. Jeho nejžhavější příhoda je stará necelý týden. Když vezl zákazníka z deset kilometrů vzdáleného Miličína, objevilo se před ním stádo koní. „Bylo jich asi dvacet a běželi ve tři ráno po hlavní silnici. Tlačil jsem je před sebou do další vesnice. Až když jel vlak, tak se lekli, otočili se proti mně, oběhli auto a pokračovali ve výletě zase zpátečním směrem. Byla to docela show. Řešila to policie, kterou jsem samozřejmě zavolal,“ říká.
Karel Kašpar s prací taxikáře začínal před čtyřmi lety. Musel čekat ve frontě s ostatními taxíky, než mu někdo nasedne. Dnes ho lidi mají uloženého v telefonu a na zavolání přijede z domova. „Nedělám to tak ale pořád. Hlavně víkendy jezdím nonstop. Začínám třeba v šest večer a končím v neděli v osm ráno. To už mi ale zase volají třeba barmanky, které se vracejí z práce,“ dodává.
Vysvětluje, že mezi taxikáři a zákazníky je nepsané pravidlo - lidé nasednou do prvního auta v řadě. „Každý to nedodržuje. Není to ale samozřejmě povinnost. Někdo nasedne ke známému, jinému se zase víc zamlouvá typ auta,“ míní.
Za necelé čtyři roky měl jednu zakázku, která nepřichází každý den. „Myslím, že to byla letuška, kterou jsem vezl až do Frýdku-Místku. Takový kšeft vždycky potěší,“ chválí si.
Na to, že má oproti ostatním rozhozený biorytmus, si zvykl. Podle něj je důležité, aby ho práce bavila. Jen připomíná, jakou trpělivost s lidmi vyžaduje. „V noci mi zavolá třeba někdo z Plané. Přijedu, a on už tam není. Podobných případů je víc. Někomu zase není blbý, když nastoupí do auta s kalhotami, které jsou celé od bahna. Nedá se ale nic dělat. Sto lidí, sto rozdílných povah,“ uzavírá táborský taxikář.

2. Zuzana Motalíková

V den rozhovoru měla Zuzana Motalíková zrovna před noční. Pracuje v nemocnici na rentgenu. Těší se, až bude mít po směně, koupí si čerstvé rohlíky a udělá kafe.
„Už mi to nepřijde. Jde o zvyk. Nemůžu ani předvídat, jestli bude hodně práce. Kolikrát jsou akce třeba na letišti, koncerty, a nikoho nepřivezou. Když čekám spíš klid, je někdy plná čekárna,“ říká sedmačtyřicetiletá žena.
Díky tomu, že je neustále v kontaktu s lidmi, považuje práci za kreativní. Neodrazují ji ani těžká zranění, ke kterým musí připravit rentgenové snímky. „Jsme tady od toho, abychom pomáhali. Jednou před Vánoci přivezla v noci záchranná služba těžce zraněného člověka. Nikdy na to nezapomenu,“ svěřuje se. Vypráví, že to byl muž, který se chtěl zastřelit. Všude bylo spousta krve. Dodneška cítí její pach. „Takový zážitek se vám vtiskne do paměti,“ zamyslí se.
Někdy má při noční službě i trochu strach. „Když se musím z rentgenu vzdálit třeba na sál, raději zamknu. Když ale zazvoní skupina opilých lidí, nikdy nevíte, jestli vám ji někdo nenatáhne,“ říká Motalíková.
Zažívá i zábavné příhody. „Zvlášť, když mi společensky unavení muži dělají návrhy,“ směje se.
Hodně ji potěší a povzbudí poděkování za ošetření. Naopak ji vyděsí, když rentgenuje těžce zraněné mladé lidi nebo malé děti. Poradit si musí s člověkem v bezvědomí i nečekanými situacemi. „Měla jsem noční, a najednou slyším v kabince ránu. Člověk na ambulantním ošetření tam spadl. Musela jsem ho resuscitovat,“ popisuje Motalíková.
Teď už si z nočních směn nedělá těžkou hlavu. Nejvíc ji odrazovaly, když měla malé děti. „Byl to tíživý pocit jít od nich z domu,“ říká. Dnes spíš v koutku duše závidí třeba lidem, kteří jsou ještě na plovárně, a ona jde do práce. Nebo v zimě, kdy by se raději viděla v teplé posteli. „Je to ale tak dvakrát do týdne. Výhodou zase je, že mám po noční volno a jdu až druhý den na ráno,“ uzavírá.

3. Roman Trčka

Stejně jako Karel Kašpar kroutí převážně noční směny za volantem Roman Trčka. Zaměstnanec táborské pobočky České pošty. Pro profesi řidiče se prý narodil.
Před patnácti lety začínal s kamionem. „Byla to doba zlatokopectví. Jezdil jsem na liazkách, které byly hodně poruchové. Z kol koukaly dráty, ale nikoho to moc nezajímalo. Nejdůležitější bylo vydělat peníze,“ říká. Vrací se k více než patnáct let staré příhodě, kdy vozil zboží hlavně z Hamburku nebo Berlína. „Zůstal jsem s rozbitým „náklaďákem“ viset na silnici a čekal tři dny, než mi pošlou z Čech pomoc. Bylo minus patnáct. Já se chodil do pět kilometrů vzdáleného hotelu ohřívat na záchod, za poslední feniky si koupil bábovku a krájel ji plátkem železa,“ vzpomíná sedmatřicetiletý Trčka.
Práce na poště je podle něj oproti takovým zkušenostem daleko pohodlnější. Nejdůležitější je udržet v noci pozornost. Často začíná v půl osmé večer a přijíždí po páté ráno. „Máme ještě jeden typ směn. Říkáme, že je to ruský týden. Vyjíždíme v půl čtvrté ráno, třeba v osm končíme, ale po obědě nastupujeme na další svozy. S dobou, kdy jsem si jako řidič kamionu musel naložit taky dvaadvacet tun banánů ručně, se to ale nedá srovnat,“ vysvětluje.
Čím je starší, musí si prý na noční směnu více odpočinout. Zatím se ale nechce vzdát svého koníčka.
„Hraju hokej za táborské béčko. Na led chodíme v devět večer. Po tréninku toho moc nenaspím. Odpočinek musím dohnat jindy, třeba odpoledne,“ říká. Cítí zodpovědnost nejen za sebe, ale i za ostatní řidiče na silnici. „Nemůžu si dovolit jít na směnu unavený. Za volantem jsou nejdůležitější předvídavost a zkušenosti. Ty se únavou otupují,“ uvažuje.
Na příchod zimy, která na silnicích znamená více nehod, se spíš těší. „Člověk musí být o to víc opatrný. Vyjedete třeba z lesa, kde je silnice v pohodě, a už musíte počítat s navátým sněhem z polí. Důležité je sledovat, jestli vám stříká voda od pneumatik, nebo se naopak tvoří led. Zima ale znamená zásadní proměnu krajiny, a to je pro mě vytržení ze stereotypu, protože jezdíme pořád stejné trasy,“ vysvětluje Trčka.
Často jezdí do Brna. Vždycky si užívá poetiku, kterou mu cesta do moravské metropole přinese. „Sledovat, jak se město probouzí, lidé se scházejí na zastávkách, otevírají obchody, má svoje kouzlo,“ zasní se.
Za volantem se podle něj ukáže, jaký člověk ve skutečnosti je. Je odrazem jeho duše a spokojenosti v životě. „Spousta řidičů je nervózních i agresivních. Někteří mají pocit, že silnice patří jen jim. Pořád proto musíte být ve střehu,“ zamyslí se Trčka a zároveň zaklepe na dřevo, že ho naštěstí nepotkala vážná nehoda.
Vzpomene si přitom na kolegu, který usnul a naboural do kamionu. Hodně těžko se z následků uzdravoval. „Něco podobného se mi stalo naposledy v kamionu. Držel jsem osmdesátku, ale najednou bylo na tachometru čtyřicet. Usnul jsem na chvíli doslova s otevřenýma očima,“ uzavírá řidič.