Obyvatelům Šamonic říkají lidé z okolních vesnic Krkořezáci
V dětství slýcháme pohádky o Červené Karkulce, Perníkové chaloupce nebo Smolíčkovi. V Šamonicích nedaleko Písku rodiče dětem vyprávějí už více než čtyři sta let příběh o krutém šlechtici a poddaných, kteří ho zavraždili. Na rozdíl od pohádek, se opravdu stal.
„Rodiče říkali, že se tu vzbouřili sedláci proti krutovládě šlechtice Loreckého ze Lkouše. V noci se k němu vloupali a zabili i jeho dva malé syny. Pomáhala jim služebná Loreckého,“ vzpomíná rodačka ze Šamonic dvaaosmdesátiletá Věra Suchanová.
Na místě činu
Redaktorky Sedmičky se vypravily do Šamonic, aby zjistily, co se za vlády prvních Habsburků na jihu Čech doopravdy stalo. Oslovujeme ženu, která suší seno u silnice s otázkou, jestli neví něco o vraždě Ludvíka Loreckého ze Lkouše.
Ví toho tolik, až běhá mráz po zádech. „Lorecký tu měl v šestnáctém století své panství. Byl ale velmi zlý k poddaným. Ti si na něj stěžovali, ale nebylo to nic platné,“ pouští se do vyprávění Milada Stejskalová.
Trýznění dohnalo sedláky ke vzpouře. „Společně se služkami v noci Loreckého podřízli, stejně jako jeho dva malé syny. To, že vztáhli ruku na vrchnost, krutě odnesli. Před popravou je polévali smolou, zaživa jim strhávali kůži, lámali je v kole, a dokonce pekli nad ohněm,“ říká a zabíhá pro cosi do domu. O pravdivosti svého vyprávění přináší důkaz. Šestnáct stránek psaných na stroji. „Dával to dohromady můj tatínek. Původně to byl jeho vlastní rukopis. Psal ho v roce 1940. Už byl ale špatně čitelný, tak jsme to přepsali,“ ukazuje. Více by prý mohla vědět knihovnice Lenka Havrdovoá. Opravdu, její dcera Veronika napsala o krvavém zločinu maturitní práci s názvem Krveprolití v jihočeské obci Šamonice – Život a smrt Loreckého ze Lkouše. Informace sbírala zhruba rok a půl. Čerpala většinou ze sborníku ke čtyřstému výročí Blatné a z dalších pramenů.
„Je tam ale hodně nesrovnalostí. Písemnosti, které vznikly v době vraždy a popravy se ztratily a dodnes o nich nikdo neví,“ popisuje mladá dívka. Začínáme tak skládat celou mozaiku příběhu.
Byl v tureckém zajetí
Rytíř Ludvík Lorecký ze Lkouše sloužil králi Ferdinandovi I. v bojích proti Turkům. Ti ho zajali a po dvanácti letech dostal jako odškodné šamonický dvůr. Sedláky trýznil prací. Ve dne dělali na panském, na svém museli v noci. Rozhodoval i o tom, kdo si koho vezme za ženu. Na prosebné listy poddaných nikdo nereagoval. Už tak neúnosná situace se vyhrotila v noci před dnem svatého Bartoloměje, 24. srpna roku 1571. Tehdy se domluvil rychtář Dulík se synem Václavem, sousedy Matějem a Zikou Marouškovými a služebnými Loreckého šafářkou Voršilou, děvečkou Důrou a kuchařkou Maruškou, že krutého šlechtice zabijí.
V noci si přistavěli žebřík k prevítu, tak se tehdy říkalo padacímu záchodu, prolezli do tvrze a Důra je pustila do ložnice, kde spal Lorecký a jeho dva synové. Zika Maroušek nejdříve spícího pána omráčil ránou do hlavy a děvečka Důra mu podřízla krk ostřím od pluhu. Stejně skončily i děti Loreckého.
Krajští hejtmani vyslýchali dlouho služebnictvo i sedláky. Podle jedné z verzí padl v podezření první Matěj Maroušek, protože u něj měli být údajně v noci vraždy cizí lidé. Jiná zase říká, že první se prořekla děvečka Důra, které slíbili, že ji za přiznání nepotrestají.
Krajský hejtman prý ale slovo nedodržel a hned potom, co se přiznala a po mučení řekla i jména dalších, ji nechal stít.
Vrahy před popravou v Blatné surově mučili. Pro výstrahu ostatním poddaným. Měli si uvědomit, co by je za podobnou vzpouru potkalo.
Například šafářce Voršile kat uštípal žhavými kleštěmi články prstů u rukou a palec u nohy, Zikovi Marouškovi zase zpřerážel kosti na rukou i nohou a vpletl jeho tělo do kola. Nejhůře dopadl hlavní strůjce vraždy Petr Dulík. Toho kat přivázal k železnému rumpálu řetězy, potíral ho vařicí smolou a zvláštním struhadlem z něj pak smolu seškrabával společně s kůží. Kromě Důry, kterou sťali, skončili všichni obvinění nakonec v plamenech. Těla bratrů Marouškových navíc vystavili u šibenice. Šlechta měla hrůzu z toho, že by se jim stalo něco podobného jako Loreckému.
Nad případem se dodnes vznáší mnoho otazníků. Byli potrestáni opravdoví vrazi, nebo se přiznali nevinní, aby skončilo bolestivé mučení? Ve svatojakubském kostele na hřbitově v Čížové je hrobka Loreckého ze Lkouše. I ta přinesla spoustu otázek poté, co ji v roce 1985 nechal okresní strakonický archiv otevřít a ostatky odvezl na Katedru antropologie přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy ke zkoumání.
Záhadná kostra ženy
„Zavraždění synové Loreckého, Adam a Zdeněk měli být ve věku od sedmi do dvanácti let. V hrobce ale ležely ostatky jednoho dítěte a jednoho zhruba dvaceti až pětadvacetiletého muže a kostra ženy kolem čtyřiceti let. Na té byly také vidět známky násilí. Žádné prameny ale vraždu ženy neuvádějí,“ vysvětluje maturantka Veronika Havrdová.
Co se v Šamonicích roku 1571 přesně odehrálo, se už nikdo nedozví. Legenda ale inspirovala i mnoho spisovatelů. Například Ladislava Stehlíka, Adolfa Heyduka nebo Jaroslava Vrchlického. A lidé ze sousedních obcí dodnes říkají obyvatelům Šamonic Krkořezáci.
