Kdysi tady byli piráti, rybáři a lovci perel. Britům, kteří i zde v Perském zálivu potřebovali mít základnu pro své loďstvo, ti první vadili, druzí jim byli v zásadě lhostejní. Do té doby, než byla začátkem druhé poloviny minulého století na Pirátském pobřeží - to už ale šlo o britský protektorát Smluvní Omán - nalezena ropa.
V roce 1971 se spojilo sedm zdejších emirátů Abú Dhabí, Adžmán, Dubaj, Fudžajra, Rás al-Chajma, Umm al-Kuvajn a Šardžá do federace, v níž ty bohatší pomáhají chudším. Peníze z ropy pomohly k nevídané proměně a zdejší populace za půlstoletí vzrostla stonásobně. Můj hostitel a průvodce Saíd ale moc nadšený není. „Nafta je čím dál dražší,“ hořekuje. „Za tu dobu, co jezdím, tedy asi tak dvacet let, stoupla cena o polovinu,“ stěžuje si. Strašná cifra, dokud si ji v duchu nepřepočítám na koruny. Dnes je to tak asi devět korun za litr, před dvěma desetiletími to bylo asi korun šest.
Dovoz písku do pouště
Místním emírům a jejich vládám bylo jasné, že ropa tu nebude navždy, a tak vsadili na jistější zdroj - turisty. Teplé a zatím i čisté vody Perského zálivu jsou lákadlem, ale linie pobřeží je krátká a pro všechny zájemce o stavbu hotelů a rezidencí nestačí. „Začalo to dovozem písku,“ připomíná můj hostitel historii umělých ostrovů. „Pouštní písek se na ně nehodí, musí být mořský, a tak se začal dovážet. Udělaly se menší zátoky, kde bylo koupání bezpečné i pro malé děti,“ popisuje Saíd začátky.
Od pláží nebylo daleko k nápadu postavit ostrov, na němž by byly restaurace a hotely s kasiny pro cizince (místní zákony hazard nedovolují), s nímž přišla vláda šejcha Chalífa bin Zájída v Abú Dhabí. V sousedním emirátu Dubaji to ale pojali velkoryseji.
Sedmnáct listů palmy
Jedeme několikaproudou silnicí po kmeni „palmy“, což je vlastně tvar prvního ostrova Palm Džameira, který tu nechal emír Dubaje Muhammad bin Rašíd al-Maktúm na začátku tisíciletí stavět. Miliony tun kamene a další miliony kubíků písku tu navršily lodě tak, aby z „palmového“ kmene „rašilo“ celkem sedmnáct listů. Před vlnami příboje celou „palmu“ chrání jakási vyvýšená koruna. Dívám se, jak nad námi sviští monorail, který projíždí osou ostrova od jeho „kořenů“ na pevnině až k majestátnímu hotelu Palm Atlantis s půldruhým tisícem pokojů. Není to pochopitelně jediná stavba. Cestou míjíme řadu výškových rezidencí s apartmány, jejichž cena se pohybuje okolo půl milionu eur a cizinec si zajistí zdejší rezidenční vízum.
Před prvním listem je jakási marína - opět snad dvacetipatrové rezidence s přístavem pro jachty všech velikostí. Řidič taxíku, s nímž jedu, si všímá mého údivu, a zdvořile se ptá, odkud jsem. „Z České republiky,“ říkám automaticky, aniž bych čekal odezvu. „Á, to je střední Evropa,“ radostně konstatuje Abdulláh, který je podle vyvěšené karty odněkud z Pákistánu.
Míjíme řady vil po obou stranách každého palmového listu. Každá má vlastní přístup k moři, některé i s malým přístavem. Vidím různé stavební styly: orientální i středomořský.
Většina vypadá zabydleně (jedněmi z prvních, kteří si tu nemovitosti zakoupili, byli prý fotbalisté anglické reprezentace, jmenovitě třeba David Beckham), někde se ještě staví. Vtom nás dálnice zaveze do podmořského tunelu, a zatímco jednokolejka po mostě přejíždí k pravé části Palm Atlantis, my se vynořujeme po jeho levé straně. Chci si zblízka prohlédnout tenhle zázrak, jenž odstartoval tady v Dubaji stavbu dalších ostrovů, ještě rozlehlejších. Věděl jsem dopředu, že zdejší pobyt lze finančně ustát, ovšem některé věci si prostě budu muset odpustit, a tak se jen ohlédnu po jednom z největších akvaparků u hotelu.
Historická klimatizace
Pro rozloučení po mém krátkém pobytu prý Saíd vybral restauraci, kterou jsem ještě určitě neviděl. Dál to ale nerozvádí, protože se těší, jak mě překvapí. Co mě na restauraci může překvapit, říkám si. Zlaté příbory, zlaté toalety, spousta perfektního personálu? Když ale zastavíme před nízkou stavbou, překvapený skutečně jsem.
Materiál jsou hliněné cihly, hlína, rákos. Před vchodem nabízejí vodní dýmku a po vstupu se ocitáme v dlouhé chodbě, z níž vedou po levé straně dveře do jakýchsi čtvercových pokojíků. Před každým vchodem je obrovský hliněný džbán. „To je naše tradiční klimatizace,“ usmívá se můj hostitel. „Obsluha do něj nalila studenou vodu, kterou se vzduch ochladí,“ vysvětluje. I v místnosti, vybavené nízkým, bohatě zdobeným stolkem uprostřed a koženými poduškami, je velice příjemně. Saíd ukazuje nad stůl, kde je jakýsi široký komín. „Nad ním jsou dvě zkřížené napnuté plachty a stříška. Ty zachytí každý sebemenší závan větru a ženou ho sem k nám dolů,“ dostává se mi vysvětlení.
V tu chvíli nevím, čemu jsem se tady ve Spojených arabských emirátech podivoval nejvíc - vymoženostem moderního světa, kontrastu mezi striktními pravidly a netušenou tolerancí, či uplatnění dávných zkušeností života v poušti? Možná že určité vysvětlení mi poskytne motto „Spojování myslí, vytváření budoucnosti“, pod nímž se v roce 2020 uskuteční v Dubaji Světová výstava Expo.
JAK SE STAVÍ OSTROV
Nárůst počtu obyvatel i podpora turistického ruchu jako jednoho ze zdrojů, který pomůže nahradit příjmy z těžby ropy, postavily Dubaj před téměř nerudovskou otázku -kam s nimi? Hotely na pobřeží jsou pro hosty atraktivnější, ale jak je sem všechny vtěsnat? Proto byla nasnadě myšlenka prostě si nějaký ten ostrov postavit.
Pozváni byli odborníci na boj souše s mořem z Nizozemska. V základech každého ostrova jsou až šestitunové balvany, které byly usazovány přesně podle plánu za pomoci GPS a potápěčů.
Na základy byl nizozemskými sacími bagry nastříkán písek, vybagrovaný z mořského dna. Ten byl vibrační metodou zhutněn, takže většina staveb se obešla bez pilot.
UMĚLÉ OSTROVY SAE
Burdž al-Arab byl první dokončený ostrov, určený pro do té doby jediný stejnojmenný sedmihvězdičkový hotel.
Palm Džameira má podobu palmy a její kmen měří přes 4 km. Vlnolam, jenž palmu obkružuje, má téměř 12 km. Už teď na něm žije více lidí než v emirátech před půl stoletím.
Džebel Ali Palm - mezi listy palmy a 17 km dlouhým vlnolamem jsou mola pro jachty v podobě veršů od šejcha Muhammada bin Rašída al-Maktúma: Od moudrého berte moudrost, je třeba muže s vizí k psaní na vodu, není každý žokej, kdo jezdí na koni, velcí muži míří k větším výzvám.
World Island tvoří asi 300 ostrovů, rozložených do podoby kontinentů na Zemi. Průměrná cena jednoho je okolo 25 milionů dolarů. Dokončení se kvůli ekonomickým potížím protahuje.
Heritage Island je postaven poblíž Džebel Ali. Je to jakýsi skanzen, který představí turistům život mezi místními beduíny před staletími.
Deira Palm měl být třetím a největším „palmovým“ ostrovem. Jeho stavba však byla pozastavena a projekt přeměněn na nový s názvem Ostrovy Deira, které budou mít víc než 15 km2.
Dubaj Waterfront tvoří několik ostrovů, které mají obklopit Džebel Ali Palm.
Universe Dubaj je souostroví, které má vyrůst u pobřeží před World Island a má představovat vesmír a některé planety sluneční soustavy.
Článek vyšel v časopisu Lidé a Země
