Tahle nás upřeně pozoruje,“ šeptá mi Bohdana Klátilová, majitelka Art cz Gallery a organizátorka právě skončené II. mezinárodní výstavy uměleckých panenek, loutek a medvídků Teddy. V menší podlouhlé místnosti v centru Prahy je nás dost, ale jen my dvě v normální velikosti. Všude okolo jsou vystavené panenky. Paní Klátilová jezdí po výstavách v Ázerbájdžánu i Rusku a hledá tam nejlepší kousky.
Na první výstavě, kterou navštívila před sedmi lety v Rusku, nemohla uvěřit svým očím. „Říkala jsem si, jak je možné, že v Rusku existuje něco, co je součástí moderního umění a my to vůbec neznáme? Za komunismu jsme byli strašně odříznutí nejen od Západu, ale my jsme ani pořádně nevěděli, co se dělá na Východě.“Když jsem byla malá, měla jsem jednu oblíbenou panenku, byla to černoška z umělé hmoty. Babička tedy provedla pokus a k Vánocům mi dala „tradičnější“ panenku, porcelánovou. Bohužel jí vzápětí upadla ruka. No a u všech, které ji následovaly, jsem měla pro změnu silné nutkání ostříhat je nakrátko. I barbíny, které se původně pyšnily vlasy dlouhými až po paty, skončily na ježka. Nebo s amputovanými končetinami, to když prošly zuby našeho psa. Asi nejsem ideální panenkový typ. S touto průpravou jsem šla do galerie paní Klátilové a představovala si bizarní načesané holčičky, buď porcelánově starožitné, nebo barbínově kýčovité. Všechno ale bylo jinak.
Očička z Anglie
Panenky vystavené v její galerii jsou každá sama o sobě uměleckým dílem. Říká se jim autorské panenky, každou z nich má totiž na svědomí jeden konkrétní autor. Jejich tvorba trvá různě dlouho, podle použitého materiálu. V sériové průmyslové výrobě se udělá jedna forma, do které se budoucí panenky, přesněji jejich části, odlévají. Všechny panenky tak mají stejný základ. Ty autorské jsou vyráběné individuálně za použití kvalitních, často velmi drahých materiálů. Mohou být vyrobeny například z textilu, porcelánu, polymeru, papier-mâché nebo kombinovanou technikou.
Bohdana Klátilová panenky nejen sbírá, ale také tvoří. Začínala textilními a pomalu se propracovala i ke složitějším technikám. Její panenky prý na sobě nemají jediný strojový steh, vše šije ručně. V České republice pořádá panenkové kurzy, založila panenkový klub, řídí internetovou i kamennou panenkovou galerii a pořádá mezinárodní výstavy. Před dvěma lety uspořádala třídenní expozici, kterou navštívilo víc než 6000 lidí a na níž se podílelo 120 výtvarníků z celého světa. Mezi nejznámější panen-kové umělce patří třeba Laura Scattoliniová, Ankie Daaenová, Tatjana Ovčiniková, E. J. Taylor, Gerda Shaarmanová, Natalie Pobjedinová, Patti Medaris Culeaová a další.
Je to dítě živé?
Všechny panenky vystavené v galerii paní Klátilové jsou od současných autorů, až na jednu budoárovou z roku 1920–1925. „Ty budoárové se nedělaly u nás, tady se za první republiky dělaly porcelánové. Budoárové bývají téměř celé textilní, někdy s hlavičkou vyrobenou z kompozitu, což je materiál podobný porcelánu. V Evropě se jich díky použitému materiálu dochovalo málo. Tuhle jsme získali z galerie z Ameriky.“
Díváme se na fotku pihatého dítěte, jež o kousek dál sedí na jednom z podstavců. Je to panenka, která se jmenuje „Já netančím“, a paní Klátilová vypráví, že spousta matek přiznává, že přesně takhle se jejich děti čas od času tváří. Skutečně, z fotky lze jen těžko poznat, že to není opravdové dítě. „Bizarní podívaná nastává, když vám na výstavu přijede člověk, který z dětské autosedačky vyndá novorozeně, a to novorozeně není živé.“ Jedná se o panenky, které nejsou až tak drahé a běžný smrtelník je může spatřit například ve filmech, rozezná-li je ovšem od skutečných miminek.
„Na tváři mají dětskou krupičku, na hlavě řídké jemné vlásky, jsou stejně těžké jako opravdová novorozeňata, a když je nedržíš správně, padá jim hlavička,“ potvrdila mi moje sestra herečka, která nedávno jedno takové dítě dostala jako hereckého parťáka. Dokonce má syntetickou kůži, která se chová jako pravá lidská – když do ní píchnete prstem, zůstane v ní chvíli ďolíček.
Paní Klátilová však upřednostňuje umělecký přístup. Neexistuje nic jako momentální trend ve smyslu barev a střihů vlasů a šatů. To je vždy individuální součást kreativního procesu. Ovšem každá „vystavovaná“ je řádně oblečená, ty dospělejší mají na sobě většinou étericky působící šaty z nejrůznějších látek. Když si pozorně prohlížím jejich vlasy, boty a šaty, zasáhne mě náhle pocit studu. Má dokonalé bradavky! Ovšem jako správný šmírák se nezastavím a pokračuji dál. Má podvazky… nemá kalhotky! Zato má … !!!
Tato panenka prý často přitahuje pozornost mladých žen ve věku od 20 do 28 let. „Vy jste asi vyrostly na těch barbínách, tak se vám líbí útlé dlouhovlasé panenky s pohyblivými klouby.“ Panence se dokonce dají mýt vlasy, které jsou buď z mohéru, nebo z pravých lidských vlasů. „Vlasy můžete buď lepit natrvalo, nebo se dělají paruky, které se dají vyměňovat. Já tu druhou variantu nemám ráda. Říká se, že panenka má nějaký charakter. Když jí vyměníte vlasy, změníte její osobnost.“
Panenky místo časopisu
U každé umělecké panenky její cena s věkem stoupá. Mezi země s velkou tradicí a oblibou uměleckých panenek patří Rusko, USA či Německo. V Čechách se panenky vyráběly hojně za první republiky, pak se z nich ale nadlouho stal buržoazní přežitek. Podíváme-li se dále do historie, první kolekci autorských panenek vlastnila údajně již Kleopatra. Sloužily jí jako módní časopis, podle návrhu panenek si měla objednávat speciální roucha pro své obřady. Dnes vlastní autorské panenky například Demi Moore, Céline Dion a Robbie Williams. První ze zmíněné trojice dokonce pořídila panenkám vlastní dům, cena sbírky je odhadnuta na 6 milionů dolarů.
Autorské panenky stojí od desítek po stovky tisíc korun. „Když nějaký známý umělec vyrobí panenku, která se dostane do aukce a tam se prodá za vyšší cenu, než za kterou by ji autor prodal, v tu chvíli povyskočí cena u všech ostatních,“ vysvětluje majitelka Art cz Gallery. Uvidíte-li tedy někde muže kupujícího velmi drahou panenku, tak má buď netradiční zálibu, nebo prostě jen chytře investuje.
Pod ochranným sklem stojí dvě malinké kreatury. Nahrbené starší ženy s vřelým úsměvem jsou z dílny E. J. Taylora, jehož některá díla šplhají až k ceně 50 000 dolarů. Minulý rok vyráběli tito elfíci vánoční dárky ve výkladní skříni Tiffanyho butiku v New Yorku. Skřítci z paper clay neboli papírové hlíny, látky a starožitných krajek s pravými vlasy vyčesanými do drdolu vypadají jako z pohádky. Jejich autor jich stvořil celkem šestnáct. Dva z nich jsou i hosty galerie paní Klátilové. Jeden je na prodej a druhý nemá boty. Takže máte smůlu – Taylor mu je sundal, a tím pádem je neprodejný.
