V sálavém odpoledním slunci stoupám jako jediný živáček v poušti po vyprahlé cestě, kde občasné stromky algarroba se svými afrodiziakálními lusky poskytují minimální stín, na kopec s příznačným jménem Očistec. Projít jím ale stojí za to.
Na vyhlídce se mi otevírá působivé panoráma ruin Túcume – města pyramid. Na první pohled se zdá, že jsou to jen menší bratříčci Očistce, které vyrobily geologické procesy. Po zaostření je jasné, že tohle mají na svědomí lidé. Konkrétně ti z kultury Lambayeque (zvaní též Sicán), kteří v oblasti dnešního města Chiclayo žili před necelou tisícovkou let. Z nepálených cihel postavili třicítku chrámů ve tvaru stupňovitých jehlanů. Ostré rysy pyramid však časem silné deště ohladily a výstavná metropole se tak přeměnila ve shluk rozteklých hliněných bábovek.
Všude jinde by se takové místo proměnilo v symbol dávnověkosti národa, v Peru je to však jen jedna z mnoha pozapomenutých památek na společnosti před objevením Ameriky Evropany a vlastně i na dobu před inckým mocenským vzestupem. Cizinci se většinou soustředí na okruh po jihu země, jehož návštěvnickým vrcholem je pochopitelně incká citadela Machu Picchu. Místa na sever od Limy, která jsou prošpikovaná poklady z dávných časů, už patří jen vytrvalcům.
Přehlížená minulost
Když se řekne Peru, většina lidí vystřelí: Inkové. Přitom tato horská kultura dominovala regionu jen jedno století, než se s agresivním impériem pod vedením Francisca Pizarra vypořádalo několik desítek ještě agresivnějších Španělů (samozřejmě s velkou pomocí domorodých spojenců, a hlavně pustošivých nemocí dovezených zpoza oceánu).
Dnes jsou Inkové považováni za otce peruánského národa. Machu Picchu se často objevuje v předvolebních kampaních na plakátech, aby prezidentští kandidáti dokázali své vlastenectví. Průvodci ze severního pobřeží si svorně stěžují, že civilizace Močiků (100–800), Sicánů (800–1375) a Čimujů (900–1470) jsou zanedbávány, málo propagovány a nepřispívá se na vědecké prozkoumání jejich ruin.
Jsme u Čarodějovy pyramidy (častěji se používá slovo huaca), zhruba padesát kilometrů od města Trujillo, které by jako skvost koloniální architektury nemělo návštěvníkům Peru uniknout. Zdálky to vypadá, že na pouštní výseči, kterou ohraničují vlny oceánu a zelené lány cukrové třtiny, přijel cirkus. Ale šapitó je tu roztaženo, aby chránilo vykopávky z éry Močiků před deštěm, který již z pyramidy obrousil osm metrů z původních třiceti.
„Archeologové mají hotovo tak z dvaceti procent. Ostatní huaky jsou zakonzervovány úplně,“ mává průvodce Luis směrem k dalším dvěma strukturám, které společně s Čarodějovou pyramidou tvoří rovnostranný trojúhelník. „Na intenzivnější výzkum chybějí peníze. Naši milou vládu to vůbec nezajímá. Myslíte, že by třeba v USA nechali takové památky jen tak ležet?“ zlobí se.
Potvrzené legendy o královně
Omezené aktivity odborníků na tomto místě jsou hrazeny z peněz zahraničních mecenášů. Přesto se právě tady podařil jeden zásadní archeologický objev. Našla se tu neporušená hrobka panovnice ze zhruba třetího století našeho letopočtu, která dokázala, že ústně předávané bajky vesničanů o skvělých dávných časech za vlády ženy jsou založeny na realitě.
Žádná z peruánských kultur neznala písmo. I Inkové řešili úřední záznamy pouze pomocí uzlíků na textiliích. Průzkum chrámů (každý stupeň pyramidy představuje nový svatostánek, který kompletně zazdil předchůdce pod sebou) je tedy pro poznání jejich života jediným věrohodným zdrojem informací, protože z méně fortelně budovaných obydlí toho moc nezbylo. V moderním muzeu vybudovaném necitlivě přímo u úpatí huaky jsou ostatky vladařky, která pravděpodobně zemřela v 25 letech na následky porodních komplikací, udržovány v konstantní teplotě a vlhkosti. Stejně jako její žezla a osoby, které byly obětovány a pohřbeny na její počest s ní.
Lidské oběti nebyly v močických templech každodenní záležitostí, zároveň se však nejednalo o něco zcela výjimečného. V Měsíční pyramidě (Huaca de la Luna) na jižním okraji Trujilla bylo na obětišti nalezeno přes 40 ostatků mladých bojovníků, kteří se předtím utkali po gladiátorském způsobu se svými vrstevníky. Podle expertů, kteří interpretovali bohaté reliéfy připomínající komiksové vyprávění, poražení předstoupili před kněze, kteří jim podřízli hrdlo. Jejich krev byla darována bohovi Ai-Apaekovi, který je na chrámové výzdobě mnohokrát zobrazen ve své děsivé podobě s vyceněnými zuby pumy.
El Nino – ničitel civilizací i vykopávek
Přáli si od něj vláhu anebo naopak to, aby jí šetřil. To druhé se zdá v pouštní krajině, kterou zeleně narušují pole jen díky systému kanálů, naprosto nemožné. Ale sever Peru trpí v osmi- až dvanáctiletých intervalech fenoménem zvaným El Nino. Od oceánu pak přijdou mračna obtěžkaná kvanty vody, rozloží se nad oblastí a nerozestoupí se, dokud se nevyždímají do poslední kapky. „V roce 1998 pršelo nad Trujillem čtyři dny v kuse. Ve čtvrti Porvenir to vytvořilo jezero, které vyplavilo místní hřbitov. Po ulicích plavaly kostry, rakve. Bylo to jak v hororu,“ vzpomíná Luis.
Tehdejší lijáky také překazily dílo archeologům na Čarodějově pyramidě. Provizorní zastřešení přívalové deště nevydrželo a poodkryté vykopávky v horním patře huaky byly nemilosrdně spláchnuty.
El Nino ještě víc trápil močické kněze, kteří boj s ním měli v popisu práce. Když se v moři začal vyskytovat ve zvýšeném množství speciální druh mušlí, brali to jako varování před blížící se katastrofou. Podle jejich kosmologie bylo v tu chvíli nutné usmířit si nadpřirozené síly litry lidské krve. Někdy to náboženským hodnostářům s jejich rituály vyšlo, jindy ne. Je pravděpodobné, že časté opakování fenoménu v 8. století vedlo i k zániku městských států močické kultury. Kromě samotných záplav mělo devastující vliv i vědomí, že kněží proti řádění živlů nic nezmůžou. Lidé přestali věřit ve správnost politického systému, ve kterém žili.
Peruánský faraon
Senor de Sipán neboli pán ze Sipánu. Mnohé o tomto unikátním nálezu vypovídá moderní muzeum v městečku Lambayeque, kterému z hlediska globální turistiky k dokonalosti chybí jediné: aby popisky byly i v jiném jazyce než španělštině. Je postaveno do tvaru močické stupňovité pyramidy, takové, která se nalézá i v Sipánu. Zde byl v roce 1995 učiněn jeden z nejdůležitějších archeologických objevů posledního dvacetiletí: hrobka senora ze Sipánu, jejímž pokladům je toto rozlehlé muzeum zasvěceno.
Při procházce mezi vitrínami obtěžkanými drahocennostmi vás musí napadnout srovnání se staroegyptskými faraony. Když pán ze Sipánu vystoupil před podané v celé své zlaté nebo pozlacené výbavě (koruna, obří kruhové náušnice, ozdoba nosu zakrývající jako mohutný knír celá ústa, náhrdelník, žezla, brnění), musely z něj odlesky paprsků vytvořit malé slunce.
Když tento pozemský bůh zemřel, zazdili s ním jeho manželku i konkubíny, strážce, otroky, psa, lamu, misky s jídlem a pitím, šperky, zbraně a mnoho dalšího, co mu mělo pomoci k slušnému „mrtvobytí“ na onom světě. Všechno je věrně zachyceno v replice pohřební komory tak, jak vypadala, když ji odkryli nadšení experti.
Podobně jako u Nilu se takových nálezů nepovede moc. Hrobky totiž byly po staletí cílem vykradačů. Toto řemeslo nejvíce kvetlo v době brzké kolonizace a stopy po zločincích olupujících mrtvé jsou na ruinách dobře patrné dodnes. Proč se lopotit s hledáním ušlechtilých kovů po kouscích v dolech, když stačilo mnohem jednodušeji rozbourat huaky, vytahat z nich cennosti a přetavit je ve snadno přepravitelné cihly.
Kámasútra v keramickém 3D
O běžném životě nejlépe vypráví keramika. Močikové byli rozhodně nejlepší hrnčíři ze všech předkolumbovských civilizací. Nádoby věrohodně modelovali do podoby mytických zvířat i těch, se kterými se setkávali v běžném životě. Díky tehdejším umělcům pracujícím s hlínou víme, jakými nemocemi trpěli (od rozštěpeného rtu až po Downův syndrom) a že uměli amputovat končetiny. Naducané tváře nám odhalily, že žvýkali kokové listy, a vytřeštěné oči šamanů zase to, že požívání přírodních halucinogenů bylo běžnou součástí jejich profese.
Některá zobrazení lidských tváří svádějí k vědecky nepotvrzeným domněnkám, že Močikové byli dávno před Kolumbem v kontaktu s jinými kontinenty. Portréty mužů s dlouhým vousem, který indiánům nikdy nerostl, připomínají i díky přilbicím Vikingy. Jiné obličeje ale mají jasně negroidní rysy.
Další konvice měly i charakter učebních pomůcek. Kustod foukne do konvice, kde na hnízdě s vejci sedí sameček rackovitého vzhledu. Ozve se zvuk, který tento živočich vydává. Obdobná nádoba, na níž budoucí potomstvo zahřívá samička stejného ptačího druhu, toká zase jinak, ale prý přesně tak, jako je to v přírodě.
Pozoruhodně vyvedené detaily na džbánech a hrncích ukazují, že močická žena rodila v podřepu, za přítomnosti partnera, který ji přidržoval za prsa. Zatímco pro porod dodržovali jednu polohu, při sexu byl jejich rejstřík pestrý jako v Kámasútře. S pornografickou doslovností vyvedené podrobnosti na pokličkách konvic ukazují, že ani masturbace nebyla této kultuře cizí či že k sexu docházelo i mezi osobami stejného pohlaví.
Není poklad jako poklad
Homofobně naladění Peruánci, kteří gaye považují za nákazu dovezenou z Evropy, by už jen kvůli tomuto rozšíření obzorů měli navštívit Cassinelliho muzeum. Lépe řečeno depozitář. Jedna místnost přímo pod benzínkou je nacpaná od podlahy ke stropu keramikou, z jejíž pestrosti přechází zrak. Na jeho umístění do důstojnějších prostor v centru Trujilla chybějí peníze. José Cassinelli, který dal sbírku dohromady, nehodlá čekat na erární podporu. Raději začal s rozprodáváním vlastního majetku včetně oné čerpací stanice, pod níž se jeho poklad nachází.
Nezájem státu o Cassinelliho sbírku zajímavě koliduje s obrovským úsilím, které političtí představitelé vyvinuli, aby ke stému výročí takzvaného objevení Machu Picchu dostalo Peru zpět předměty, jež si odtud ke zkoumání na americkou univerzitu Yale odvezl badatel Hiram Bingham. Samotný prezident se postavil do čela protestního průvodu, žádal o pomoc Obamu, konaly se podpisové akce. Až se nakonec v roce 2011 Yale uvolil a 5728 předmětů Peru vrátil. Je to příklad hodný následování pro mnohá evropská muzea, která si svoje vitríny bohatě zaplnila loupeživým způsobem při koloniálních výbojích svých vlád. Ovšem za peruánské předincké skvosty, které jsou rozšířeny po muzeích a soukromých sbírkách celého světa, takto nikdo bojovat nebude.
Příliš mnoho pokladů
Buďme však k vládě chudého, ač v posledních dvou desetiletích rychle se rozvíjejícího Peru fér. V zemi je na 12 000 archeologických nalezišť. Detailní průzkum, restaurování a údržbu tak velkého množství památek by nezvládla ani mnohem bohatší země. Stačí se podívat do Itálie, která po nedávném pádu školy gladiátorů v Pompejích zoufale hledá prostředky na udržování svého ohromného historického dědictví.
Poslední peruánští prezidenti Alejandro Toledo a Alan García pochopili, že i na sever lze přilákat turisty, když tam budou zřízeny potřebné taháky. Výše popsané muzeum pána ze Sipánu bylo vybudováno za státní peníze a zbrusu nové muzeum močické kultury mají i na dohled od Měsíční pyramidy.
V jiných oblastech však stát selhává. Na sever od Trujilla leží ohromné a působivé ruiny mohutných hradeb a vnitřních zdí ve formě mříží Chan Chan (čti čančan), který byl za civilizace Čimujů pravděpodobně centrem oblasti. Ti na rozdíl od svých regionálních předchůdců Močiků nestavěli do výšky, ale roztahovali se do šířky. Jenomže expanduje i Trujillo, které je třetím největším městem v Peru. Za oběť překotné urbanizace padly za nezájmu úřadů okrajové části staré metropole.
U nejcennějších nalezišť nyní hlídkuje drsně se tvářící ochranka s kvérem přes rameno. Odstrašuje tak novodobé vykradače pokladů. Ne však školáky. Před třemi lety se skupina dětí pustila do kamenování krásně zrestaurovaných dračích reliéfů na Duhové huace. Přišlo se na to jenom proto, že se žáci u toho natočili a svým pubertálním obrazoborectvím se pochlubili na internetu. Člověk by čekal, že po takovém trapasu budou hlídači na každém rohu. Ale kdeže. Případného vandala by si ospalý personál všiml, jenom kdyby na destrukci přijel buldozerem. Tedy alespoň doufám.
Článek vyšel v časopisu Lidé a Země
