Peter Mullan: Radši se budu hroutit na jevišti než v životě

Peter Mullan

Peter Mullan Zdroj: archiv

Má za sebou drsné dětství s alkoholickým otcem, členství v pouličním gangu i období bezdomovectví. Nyní patří Peter Mullan k nejobsazovanějším skotským hercům. Za roli napraveného alkoholika v dramatu Kena Loacha Jmenuji se Joe dostal cenu v Cannes, s dramatem o církevním zneužívání dívek v Irsku Padlé ženy vyhrál jako režisér festival v Benátkách. Letos se poprvé podíval do Prahy na Febiofest.

Na Febiofestu jste uvedl dva filmy, vánoční příběh o bezdomovci Hector a adaptaci slavné skotské knihy Píseň západu slunce, kterou natočil Terence Davies. Jak se tento uznávaný a osobitý britský filmař chová jako režisér?

S každým hercem dobře zachází. Díky tomu je potěšením pro něj pracovat. Moc rád herce pozoruje a nechává je na pokoji. Akorát občas si nedokáže pomoct a něco vám předehraje, ačkoliv hercům byste jejich práci moc ukazovat neměli. Terence je ale velmi milý. Jednou mi předváděl rozčilení, celý u toho zrudnul. Když jsem se ho se smíchem zeptal, jestli fakt chce, abych to zahrál takhle, odvětil: „Och ne ne ne, omlouvám se, udělej to jako ty, ne jako já. Prosím.

Terence Davies prý obsazuje herce hodně podle toho, jak se mu hodí do jeho představy o roli. Znal vaši práci, než vás obsadil do Písně západu slunce?

Znal. Scénář mi ale poslal můj agent, s tím, že nejde o nabídku na roli, protože Terence nikomu nic nenabízí, pokud vás nejdřív nevidí osobně. A já se s ním nikdy nesetkal, i když jeho filmy miluju. Tudíž mi řekli, že za ním musím letět do Londýna. Normálně bych to odmítl, jestli mě chtějí, ať přiletí oni, že jo. Ale protože šlo o Terence a scénář se mi líbil, tak jsem zaplatil 329 liber za letenku z Glasgow a setkal se s ním v Londýně. A on mi asi po pěti minutách tu roli nabídl! Což bylo samozřejmě milé, ale já za to utratil zatracených 329 liber! A Terence mi pak ještě řekl, že mi tu roli mohl dát i po telefonu…

Vy sám taky občas režírujete. Mluvíte někdy na natáčení do práce jiným režisérům? Chtěl po vás radu třeba herec Paddy Considine, když jste hrál v jeho režijním debutu Tyranosaurus?

Paddy se mě občas na něco zeptal, ne ale ohledně režie, jen na to, jak zahrát nějakou scénu. Nikdy bych nikomu neříkal, kam má postavit kameru. Zrovna Paddy má na to dobrý citát: „Kdyby mi nějaký herec navrhl, kam má dát kameru, řekl bych mu přesně, kam mu ji strčím.“

V jednadvaceti jsem na univerzitě zažil nervový kolaps. O dva roky později mě požádali, abych ve studentském představení nahradil jednoho herce v roli, která se na konci na scéně nervově zhroutí

Vy jako režisér vítáte návrhy herců?

Ne ohledně postavení kamery, ale vždycky vítám návrhy o tom, jak zahrát nějakou scénu. Dobrý režisér vás nechá zahrát váš nápad a uvidí, jestli se mu bude líbit. Špatný režisér váš nápad zamítne s tím, že to není to, co napsal. Což je hloupé. Pokud má někdo lepší nápad než vy, tak si ho s radostí vezmete. V Padlých ženách je moment, kdy divákům dojde, že jedna hrdinka je sexuálně zneužívaná knězem. A Eileen Walshová se v té scéně na kněze, kterého právě orálně ukojila, podívala s takovou radostí, jako by to byl její kluk. Což by mě v životě nenapadlo. Můj kameraman tu scénu chtěl sjet znovu, protože mu ten pohled připadal fakt divný. Což byl. Ale právě proto to bylo skvělé. Víc záběrů jsme už netočili.

Jak jste se vlastně dostal k hraní, když jste se chtěl původně stát režisérem?

V jednadvaceti jsem na univerzitě zažil nervový kolaps. O dva roky později mě požádali, abych ve studentském představení nahradil jednoho herce v roli, která se na konci na scéně nervově zhroutí. Už předtím jsem na škole trochu hrál, ale spíš jsem studentské divadlo psal a režíroval. Při tomto představení mi poprvé došlo, jakou katarzi v sobě herectví může mít. U studentského divadla po vás nikdo nechce, abyste se do role pořádně opřel, lidi by se vám mohli vysmát.

Já se ale rozhodl ukázat publiku to zhroucení naplno. Všichni z toho byli hotoví a brečeli. A já si uvědomil, že si dokážu vynutit potlesk za to samé, co mě před dvěma lety poslalo do nemocnice. Tak jsem si řekl, že než abych se znovu zhroutil doopravdy, zkusím hraní použít jako prostředek, jak ostatní provést svou cestou. Ne že bych tedy divákům poskytoval realistické zrcadlo sebe sama. Nikdy jsem nebyl herec metody, dokážu se na jevišti zhroutit a pak si hned dát oběd a pivo. Podle mě nemusíte myslet na svého mrtvého psa, abyste dokázali zahrát smutek.

Známý jste i jako politický aktivista. To vyšlo z vaší slávy?

Ne, to jsem prostě já. Aktivní socialista jsem už od patnácti, zatímco známým jsem se stal až v osmatřiceti. Moje politika tedy přišla před mým herectvím.

V předloňském referendu jste hlasoval pro odtržení Skotska od Británie. Jste hodně zklamaný, že výsledek dopadl opačně?

Den poté jsem byl zničený, fakt jsem si myslel, že vyhrajeme. Ale pak mi došlo, že nás neporazili. Hned v dalších volbách jsme vymazali labouristy. Což se mi líbilo, protože nás zradili. V mojí generaci celá dělnická třída vždycky automaticky volila labouristy, i v době Thatcherové. A oni toho využili a zneužili. Ale v parlamentních volbách 2015 jsme jejich zkorumpované skotské poslance vykopli. Tím jsme změnili historii, nikdy předtím se tohle nestalo. Ti poslanci byli skoro stejně překvapení jako Ceaușescu, když se Rumuni obrátili proti němu a on zjistil, že už není všemocný.

Peter MullanPeter Mullan|archiv

Taky jste velký fotbalový fanoušek, klubu Celtic Glasgow. Pořád se fanoušci glasgowských klubů Celtic a Rangers dělí podle náboženství?

Teď už naštěstí tolik ne, nová generace už spíš podporuje ten klub, u kterého bydlí blíž. Což je velké plus. Celticu vždycky fandil i slušný počet protestantů, i když většina jeho fanoušků jsou katolíci. Před pár lety měli dokonce víc katolických hráčů Rangers než Celtic. To bylo pro fanoušky Rangers dost zajímavé, někteří z nich totiž byli dost hlasitě protikatoličtí. Celtic nikdy nevybíral hráče na základě náboženství, Rangers toto pravidlo bohužel víc než sto let měli.

Kamarádíte se i s fanoušky Rangers?

Ano. Ale kupodivu většina skotských herců fandí Celticu. Znám jenom Bobbyho Carlylea, který podporuje Rangers.

S ním jste si zahrál ve filmu Trainspotting, i když vy tam máte jen malou roli drogového dealera. Přesto se vás na tento film na Febiofestu spousta lidí pořád ptala. Stává se vám to často?

To je různé zem od země. Někde lidi zajímá hlavně Válečný kůň, někde Jmenuji se Joe nebo Tyranosaurus, na toho se mě ptají hodně. Zajímavé, že u vás je populární hlavně Trainspotting.