Publicista Luboš Heger v eseji pro e15 magazín, jehož tématem je udržitelnost, předkládá katalog etických přístupů k životnímu prostředí: Ocitli jsme se na Zemi jako v nekonečně plodící zahradě, kde se nemusíme omezovat, natož přemýšlet, v jakém stavu ji po sobě zanecháme? Nebo spíš žijeme na kosmické lodi, kde je nezbytné každou spotřebu měřit předem dvakrát a na níž jakýkoli šrám může vést ke katastrofě? Jsou lidé planetě na obtíž, nebo to jsou naopak její jediní obyvatelé ochotní konat dobro i pro ostatní tvory?
Kovbojská etika
Americký ekonom a filozof narozený ve Velké Británi Kenneth Boulding (autor výroku, že „Pokud někdo zastává názor, že na omezené planetě lze provozovat neomezený růst, je šílenec, anebo ekonom.“) v roce 1966 přišel se dvěma metaforami, jež shrnovaly postoj lidstva k planetě Zemi.
První si vzala za vzor chování kovbojů. Ti se pohybovali pohádkově prázdnou krajinou a bezmyšlenkovitě plýtvali – zabili bizona, vyřízli mu jen jazyk a zbytek nechali na místě. Naháněli si lovnou zvěř pálením porostů. Znečišťovali tábořiště i vodu, nepočítali s tím, že se ještě na místo vrátí.
Stejně tak se v 60. letech chovala i západní společnost – ekonomové pěli ódy na plýtvání, zrychlovalo podle nich ekonomický růst. V Detroitu vzplanula řeka přesycená odpady z rafinerie (a v roce 1985 vzplálo mrtvé rameno Labe u Pardubic).
„Kovbojskou etiku“ šlo praktikovat tak dlouho, dokud trvalo osídlování – když kovbojové dorazili k oceánu na druhé straně, museli si položit otázku, jak neomezené jsou jejich zdroje.
Etika kosmické lodi
Další metaforou, s níž přišel Boulding, byla etika kosmické lodi. Prérie není nekonečná, Země se podobá spíše kosmické lodi, kde všechen odpad zůstává na palubě. Rozptyl továrního kouře nebo výfukových plynů – to je pouhá iluze. Navíc vegetace, která by zplodiny mohla vstřebat, dramaticky ubývá. Jsme na lodi, ze které ale nelze nic hodit přes palubu.
Kdokoli něco vyrábí, by si měl především klást otázku, kdo bude jeho výrobek likvidovat a jak. Na této lodi si nemůžeme dovolit ani držet zoufalé ubožáky v podpalubí: zapálí si ohníček a propálí nám kabely. Potřebujeme omezovat spotřebu v první třídě a ulehčovat život lidem ve třetí – jako to chtěl F. D. Roosevelt.
Tuto idealistickou etiku vystřídala vlna snobismu a sobectví, která dorazila na přelomu 70. a 80. let spolu s Ronaldem Reaganem a Margaret Thatcherovou. Tehdy se pocit sounáležitosti kamsi vytratil.
Etika záchranného člunu
S radikálně odlišnou ideou přišel v polovině 70. let ekolog Kenneth Hardin – formuloval etiku záchranného člunu. Každá kosmická loď podle něj musí mít kapitána – a toho Země postrádá. Perou se na ní sobecké skupiny, které si přičítají práva bez odpovědnosti. Je to jako hospodská rvačka, psal Hardin – ale bez hostinského.
Podle něj Země není ani kovbojská divočina, ani kosmická loď, nýbrž cosi jako temné moře, na němž se lidstvo plaví v různých lodích. Jsou tu solidní parníky, jež poskytují nejen přežití, ale i kulturní hodnoty navíc. Naneštěstí se na ně vejde sotva třetina lidstva. Zbytek se tísní na přeplněných pramicích a vorech, jejichž pasažéři co chvíli padají do moře a tonou.
Jak se k tomu postavíme? Budeme je vytahovat a poskytovat jim první pomoc? Nikoli, odpovídá Hardin, který byl malthusiánem jak vyšitým (malthusiánství vychází z populační teorie Thomase Roberta Malthuse, který říkal, že opatřování potravy bude vždy zaostávat za populačním přírůstkem, což znemožňuje zdokonalování společnosti a před přelidněním a smrtí hladem nás chrání jen nemoci, války a další pohromy).
Hardinova etika záchranného člunu říká, že i parníky mají omezenou kapacitu. Možná ještě nejsou plné, jenže koho z tonoucích vzít na palubu? Dokonalá spravedlnost neexistuje. Můžeme losovat a zachránit pár šťastlivců – ale dalším budeme muset šlapat na ruce a drtit jim klouby, aby naši loď nepotopili.
Lepší bude nebrat na palubu nikoho. Připadá vám to nekřesťanské? Můžete skočit do vody a uvolnit místo někomu méně přecitlivělému. Když není v naší moci zachránit všechny tonoucí, zachraňme alespoň sebe a uchovejme své kulturní hodnoty pro budoucnost.
Humanitární úsilí jen prodlužuje bídu. Třetí svět stejně postihne nějaký hladomor, válka či zemětřesení. Je to prý nutné k udržení populační rovnováhy.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
