Plzeň, to byla Porta i velké bigbíty

Heavy metal s texty o zvyšování produkce v místním JZD? Před dvaceti lety žádná výjimka.

Draci a příšery známí z textů Iron Maiden nebo Judas Priest se v české normalizační kultuře koncem osmdesátých let měnily na úderné zemědělce nebo bodré zelináře. Stačí si vzpomenout třeba na skladbu Zahradní slavnost od tehdejší české hudební jedničky – Citronu. Nebo na JZD Hrábě od Pumpy. Folkoví písničkáři si naopak za své skladby vykoledovali čas od času zákaz vystupování.

Bigbít jako řemen

Rockové zábavy koncem osmdesátých let se od těch současných moc neliší. Tedy až na občasné výpadky proudu (to když soudruzi shledali texty kapely závadnými) nebo předvolání hudebníků na příslušné úřady (to když už texty zaváněly protisocialistickými náladami). Garnitura kapel se ale moc neprostřídala. „Pamatuji si, že jsme chodili do DASu, kde často hrála třeba Jasná páka. Občas se šlo taky do Šeříkovky, kde zase byl Visací zámek,“ řekl jedenačtyřicetiletý Josef Vízner z Plzně.

Podle něj mířily party mladých spíše na vesnice. „Tam to byl skutečně bigbít. Bylo to takové volnější. Chodilo se na Odysseu, Pumpu, Arakain s Luckou Bílou nebo na Extra Band. Tyhle kapely hrají dodneška,“ vzpomíná Vízner. Řada starých, vysloužilých bigbíťáků se zjihlým pohledem vzpomíná na konec osmdesátých let. „Když si odmyslíte ty politické kecy, byl to hudební ráj. Ta atmosféra se dnes už nezažije,“ podotkl Vízner.

Legendární Porta 1989

Tatam je i atmosféra tehdejšího plzeňského fenoménu, Porty. Ta z roku 1989 se vryla do paměti všem. Ivo Jahelka hrál v Pekle písničky o jedovaté haldě u Kladna, o volbě Miss nebo o nedostatku veřejných WC, a k tomu přečetl povídku Michaila Zagornova Děkovný dopis od vděčných spoluobčanů. Jaroslav Samson Lenk si svým vystoupením na Lochotíně dokonce vysloužil zákaz činnosti – pro sebe, Hop Trop i Máky.

„Hrál jsem jako první a zahájil jsem písničkou Než zavládne blahobyt. Následovalo předvolání na agenturu, kde mi pan ředitel Fakan oznámil, že jestli to zahraju ještě jednou, tak končím. A já to zahrál za týden na Radyni,“ vzpomíná dnes Jaroslav Samson Lenk už se smíchem. Vysvětlení, proč nesmí hrát, se tehdy nedočkal. „Na KNV i KSČ mi řekli, že tak rozhodl pan Fakan a že je to plně v jeho kompetenci,“ uzavírá.