Dům ze 16. století se zachovalými sklepy, v nichž je i středověká studna, je pro restauratéra pravým požehnáním. Naplnit jej gastronomickým repertoárem, který návštěvníka přitáhne a pozve k dalším návštěvám, záleží již pouze na invenci a profesionalitě personálu.
Zmíněný přitažlivý interiér ale představuje pro obsluhu jeden handicap. Je hodně členitý a do sklepa zpravidla vedou schody. To přidává denně číšnicím a číšníkům několik stovek kroků navíc. Zvládají to však slušně a vyvrací tím rčení o balkánském „tempu“.
Promyšlené variace
Jídelní lístek, který sestavuje a z velké části i realizuje Simiša Laketić, je na první pohled až příliš rozkročený. Automaticky podsouvá myšlenku, zda při takové šíři nabídky, která míří k pobřeží hned několika přímořských zemí, převážně tu soutěží ale Řecko s Itálií a Dalmácií, lze zvládnout logisticky. Mnoho jídel představuje i pestrou skladbu surovin. Při bližším přezkoumání jednotlivých oddílů několikastránkového menu však zjistíte, že nabídka je z hlediska surovin hodně promyšlená. Jde v zásadě o kombinaci několika základních surovin, které mají výrazně odlišný způsob přípravy.
Pryžové halumi na grilu
Výsledek je zajímavý a pro hosta určitě přitažlivý. Zvlášť když si chce trochu zaexperimentovat a objednat pokrmy, se kterými se hned tak v našich končinách nesetká. Já jsem se o to pokusil. Hned na začátku jsem zavrhl prosciutto s melounem, carpaccia (i když to z chobotnice by stálo za vyzkoušení) a bruschetty a zvolil jsem grilovaný kyperský sýr halumi. Na první pohled vypadá jako pryž a také se tak v syrovém stavu chová. Je ohebný a prakticky k nerozžvýkání. Je určen pro tepelnou úpravu, a když se strefí kuchař do správného okamžiku, pak je skutečnou lahůdkou. To se v Rangu Simišovi povedlo.
Jako další chod jsem zvolil středomořský salát, nabízená kombinace nebyla tak snadná – ledový salát, rajčata, žlutý meloun, parmská šunka, hořčicový dresink. V tomto případě musí talíř dýchat čerstvým přímořským povětřím a s hořčicovým dresinkem je třeba nakládat opravdu delikátně. Zelenina a ovoce obstály, šunka kvalitní, ale asi nikoli z Parmy. Hořčice tak akorát, nepřehlušila jemnější tóny melounu, který je v této sestavě lakmusovým papírkem odměřujícím cit kuchaře.
Přes rizoto k jehněčímu
Pizzy se již staly zdomácnělým nutným repertoárem, takže logičtějším byl přechod na rizoto. Špenát a gorgonzola dokážou vyprovokovat i u kuřecího masa trochu vzrušení. Rýže uvařená al dente, gorgonzola namíchaná v dobrém poměru, aby nepřehlušila ostatní chutě a jídlo tak nepřekročilo decentní gastronomický záměr.
Nechávám stranou těstoviny různých šířek a šroubovic a přecházím k masitým chodům. Tady nelze odolat jehněčímu masu z pece. Nejsem si jist, odkud se do Plzně zatoulalo tohle jehněčí, zřejmě z nedalekého Pošumaví, ale chuť připomněla skvělé makedonské maso. Agnello vonělo již zpoza rohu, odkud se vynořila obsluha, a co slibovala, to i na jazyku potvrdila. Již kvůli této pochoutce se vyplatí posedět v Rangu trochu déle a zažívat chuť masa, které není znásilněno kořením.
Dezert a vinná tečka
U dezertů bojují o přízeň hosta italské a řecké výtvory, přece jen po vícebodovém menu jsem končil dobře obsazenou sýrovou mísou. Nabídka vín není sice široká, ale dají se najít cenově dostupná a kvalitní vína z Moravy, z Itálie a pár značek i z Jižní Ameriky. Z bílých jsem dal přednost rulandě z Pavlova, u červených měkkému merlotu z Veneta. Plzeňanům se omlouvám, ale přesvědčil jsem se, že se zde dá dobře najíst i bez piva.
Kontakt: Rango, Pražská 10, Plzeň, rango.cz
Autor je redaktor časopisu F. O. O. D.
