Pokousaný kůň. Klisna, která neuhlídala hříbě. Pomáhají jim v Dobřejově | E15.cz

Pokousaný kůň. Klisna, která neuhlídala hříbě. Pomáhají jim v Dobřejově

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Pomáhají zachránit poslední žijící druh divokého koně na světě. Ošetřují zraněná zvířata. Redaktorka strávila den v rehabilitační stanici pražské zoo v Dolním Dobřejově.

Je čtvrt na devět ráno a do kopců se začíná opírat slunce. Klepu na dveře upraveného stavení. Otevřít přichází žena v mikině s logem pražské zoo. „Dojdu si pro krmení a můžeme začít,“ vítá mě. Jsem v Dolním Dobřejově, v chovatelské a rehabilitační stanici pražské zoologické zahrady.

„Na začátek musím říct, že nejsme pro lidi žádný tip na výlet. Zvířata u nás musí mít klid,“ upozorňuje mě Lenka Kardová, ošetřovatelka a průvodkyně mým dnem.
Chci jí pomoci s kýblem plným jádra, tedy krmení. Ošetřovatelka nese v každé ruce jeden. „Jsem zvyklá,“ usmívá se.

Vyrážíme na první štaci. Na každodenní nášup čekají ovce i koza. Už tady ale musím zastavit. Ovce jsou prý na krmení celé žhavé a mohutný beran by mohl trknout. Stojím za plotem. Během minuty se zvířata cpou a vetřelec jako já je jim upřímně jedno. „Máme je jen proto, aby pomáhaly spásat trávu,“ vysvětluje Kardová.

Přes ovčí území procházíme k ohradám koní. Na patnácti hektarech tu chovají sedm klisen a šest hřebců. „Naší hlavní náplní je program na záchranu koně Převalského,“ zastavuje se má průvodkyně.
První koně (redaktorka Sedmičky na snímku s jedním z nich) přišli do Dolního Dobřejova, který leží pár kilometrů od Střezimíře nebo Borotína, v roce 1993. Stanice pro pražskou zoo tu vznikla už o deset let dříve.

Přicházejí sem zvířata, která mají psychický, zdravotní problém nebo pro ně v zoo není místo Připravují je tu na další život. „Tohle už je Česká Sibiř, koně tu mají drsnější podmínky, jsou tu tvrdší zimy,“ zasvěcuje mne Kardová. Věřím, sluníčko sice svítí, ale pořád mám na sobě čtyři vrstvy oblečení. „Ale dneska bude teplo, zvlášť při práci se člověk zahřeje,“ ujišťuje mne.

Z Tábora do Mongolska

Ošetřovatelka sundává zámek z vysokých mříží velkých kotců a otvírá nám, na druhé straně přivře vrátka, aby sem koně nemohli. Beru do rukou koště a společně vymetáme zbytky krmení i hnoje ze včerejška. Nakládáme je na kolečko. „Dneska máte štěstí, ani tu toho moc nebylo,“ poznamená a při práci vypráví dál.

Mladí koně putují z Dobřejova do celého světa. Třeba v Mongolsku už jsou čtyři, další na Srí Lance, v Německu, ve finských Helsinkách nebo v Maďarsku. Ne všichni ale končí v chovných stanicích, třeba v Maďarsku žijí divoce, v pusztách. Koně Převalského nejsou domácí mazlíčci, nesedlají je, ani v Dobřejově nepoznali stáj.

Máme uklizeno a ošetřovatelka rozsype krmení na hromádky po okrajích kotce. Vpouští koně. Přecházíme do jejich travnatého výběhu, i tady je třeba uklidit hnůj.

Koňská chůva Hermína

Lenka Kardová pracuje ve stanici sedmnáct let. Povahu koní zná dokonale. „Existuje mezi nimi společenská hierarchie. U nás vede Queena, pak jsou seřazené další klisny,“ popisuje Kardová. Každá z nich má ve stádu svou roli, vybojovaly si ji. Hříbata přitom dědí postavení po rodičích. Pouto mezi potomky je u koní velice pevné.

„Z Prahy nám přivezli například Ycori. Našli u ní mrtvé hříbě, asi si ho nedokázala uhlídat před ostatními. Když byla znovu březí, šla k nám. Jakmile porodila, potvrdilo se to. O hříbě se přetahovaly ostatní klisny,“ vypráví Kardová.

Matku i s dítětem tedy přendali do jiného výběhu a k nim nasadili spřátelenou klisnu Hermínu. „Ta začala fungovat jako chůva, když matka nemohla, doprovázela hříbě ona,“ poslouchám překvapeně historku. Chůvy jsou ve stádě prý běžnou věcí.

Odvážíme plné kolečko. Nejde si nevšimnout klisny, jejíž kopyta vypadají jako o pár čísel větší bačkory. „To je Zulejda, patří k těm, které při nebezpečí stojí v první linii,“ vysvětluje mi Kardová. Za ohradou procházeli domácí koně a „převalák“ neváhal zaútočit. Zulejda si zvrkla nohu a poškodila kopyta. Teď jí je musejí dvakrát do roka plnit speciálním gelem a upravovat. Zákrok ji čeká příští týden.
Přecházíme ke stavení nabrat další krmení. Teď ještě o kbelík navíc, v něm nesu jablka a mrkve. Na konci cesty kolem malého rybníka, ve kterém nejde přehlédnout červené rybky, čekají hřebci. Opět zametáme betonovou podsádku kotce. Do mříží netrpělivě narážejí dva koně. Je to Fučík se synem. Rodičovské pouto udělalo svoje a Fučík nedá na syna dopustit, nechá se škádlit i okusovat.
Do výběhu nesmím. Bylo by to nebezpečné. Ošetřovatelka bere krmení a vychází ke koním, v mžiku se k ní sbíhají. Musí popoběhnout, aby rychle rozsypala víc hromádek.

Mezi čtyřmi hřebci je i Xaver. Přišel z chomutovského zooparku na doléčení. Neubránil se útokům jiných a měl vykousané boky. Sám napadal ostatní a musel mít vlastní výběh.

Boj o postavení

„Dali jsme k němu Kianga, to je asijský osel, s ním se Xaver snesl, měl totiž postavení jedničky,“ dodává Kardová.

Nakonec se Xaver do stáda začlenil, když přišli noví hřebci. Vybojoval si mezi nimi druhé místo. Teď mu šéfuje jen vítěz Uran. O tom, že se koně jen neškádlí, napovídají promáčklé kovové mříže a kusy ohrady, které neodolaly náporům zvířat. Správci je musí opravit.

Odkládám vrstvy oblečení a přecházíme k dalšímu výběhu. Netrpělivě tu vystrkuje hlavu losí samice, kousek od ní los. Pět metráků těžký Ruska přišel z Finska. Prý výstavní kousek. Je tady na chov. Dostávám pokyn stát alespoň metr od ohrady.

Ruska zatím nemá, na rozdíl od svých předchůdců,0 dobrou pověst. Jedno mládě, které se narodilo jeho partnerce, o nějakých sto a víc kilo lehčí Jarušce, zabil. Předchozí našli mrtvé. Jaruška je znovu březí, letos je tedy oddělí.

„Museli jsme Ruskovi sundat i parohy. Opřel se totiž o Jarušku a hrot jí projel do těla. Měla proraženou plíci. Naštěstí tu zrovna byli veterináři, podařilo se nám ji zachránit,“ vzpomíná ošetřovatelka. Vymetáme část výběhu. Losi jsou zavření v kotci. Mříže u sebe drží ještě provlečená násada od lopaty. „Stejně od nich radši běžte dál, kdyby něco, prolezte ohradou,“ nabádá průvodkyně. Tváří se vážně, o legraci asi nepůjde.

Zametám a v hlavě si projíždím evakuační plán. Ve vysoké ohradě jsou vodorovné mříže, největší mezerou bych se prý protáhla. Utíkat je nesmysl. Není naštěstí proč, losi spokojeně žvýkají mrkev, jablka i seno.

Jen aby něco bylo

Zametáme ještě u oslů. Na pomoc přijíždí manžel ošetřovatelky Jaroslav. V Dobřejově dělá správce. K uklízení se přidává i dcera Lenka. Studuje zemědělku v Budějovicích. Zvířata jsou téhle rodině osudná.

Všichni nasedáme do auta a jedeme na oběd do vedlejší vesnice. Každodenní nutnou práci u zvířat máme za sebou.

Odpoledne mi ošetřovatelka ukazuje hospodářství. V kotcích dupou králíci, nad nimi poletují holubi, ve voliéře jsou papoušci a kousek dál barevné kachničky. „To jen aby tady něco bylo,“ odůvodňuje Kardová. Neubráním se úsměvu. Konečně vidím i ty, kteří můžou za řev, jenž se od rána nese vesnicí. Před samicemi se tu čepýří tři paví samci.

Na Kardovy čeká ještě práce v hospodářství. Odcházíme k rybníčku, prostříhat větve. „Dneska jsme si to udělali volnější, když jste přijela,“ říká ošetřovatelka. Práce na čerstvém vzduchu je pro mě jako lék. Vracím se do města. V hlavě si procházím den. Obdivuji zápal lidí, kteří se starají o třináct Převalského koní z dvou tisíc, co jich po světě běhá.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video