Žena byla stvořena k tomu, aby pomáhala muži, říkám své ženě, vždy když mě nutí k opaku. Snažím se ji přesvědčit pasáží ze Starého zákona. Když stvořil Bůh polní zvěř a nebeské ptactvo, přivedl je
k člověku. Každý živý tvor se měl jmenovat podle toho, jak jej člověk nazve. Jenže Adam bědoval, že se z toho zcvokne a že by mu s tím měl někdo helfnout. Vzápětí přišel o žebro. „Toto je tvoje kost. Bude při tobě stát a pomáhat ti,“ řekl Bůh. Tak schválně, jak asi vypadala ta první pomoc?
„Tak dem na to,“ řekl Adam.
„Na co jako?“ řekla Eva.
„No musíme tady tý vykulený havěti dát nějaký názvy. Hele, mám tady cedulky, takže bys mně to sem jako nosila…“
„Nic nosit nebudu! Řekl, že mám při tobě stát, takže budu tady při tobě stát, ale jinak mě ani nehne.“
Eva sice byla fakt kost, ale za tu chvíli, co ji znal, už Adama vytáčela. „Tak třeba tady to zvíře, jak blbě kouká, to s těma rohama, to by mohl být třeba orel. Dobrý, ne?” řekl Adam.
„Pěkná kravina,“ odpověděla Eva, která ještě neuměla moc chválit. „Promiň, ale orel, to je jméno pro úplně jiný zvíře.“
„Jo? A jaký?“ zavrčel Adam.
„Co třeba ten vopeřenej drsňák s tou šílenou skobou,“ ukazovala Eva.
„To je ježek,“ řekl Adam.
„Tak to bude orel, no,“ řekla Eva a přendala cedulky.
„Nedělej mi v tom bordel laskavě, jo,“ zařval Adam.
„Ty tady asi chceš být do večera. Orla máme vyřízenýho, tak dem na další vobludu, ne?“
„Ale to je ježek!“
„Jasnej orel.“
„Ježek!“
„Orel!“
„Ježek!“
„Víš co? Hodíme si korunou,“ řekla najednou smířlivě Eva. „To je férový, ne?“
Adam pokrčil rameny a naivně svolil. Hodili si korunou. Samozřejmě padl orel.
No, a tak to bylo se vším.
