Co by se mi mělo stát, vždyť jsou všude lidi, odpovídala jsem vždy na řeči o tom, abych na sebe dávala pozor. Od minulého týdne, kdy jsem v parku testovala s „otevřenou zlomeninou předloktí“ všímavost kolemjdoucích, si nejsem svým argumentem tak jistá. Ano, lidí kolem mě bylo dost, ale že mi chtělo pomoci jen šest z třiceti, mě trochu znepokojilo. Pokud se neměli čas zastavit, mohli aspoň zavolat na linku 155. Doufám, že si v budoucnu něco nezlomím doopravdy. Co kdyby zrovna ti solidární nešli stejnou trasou jako já, že? A také si asi do mobilu nastavím číslo na záchranku pod klávesnici jedna. Doporučuji to i ostatním. I když, pokud bych sebou sekla v noci a, nedej Bůh, omdlela bolestí, nedala bych moc za to, že by si z mého telefonu nakonec zavolal někdo jiný. A nemyslím tím o pomoc.
Pomoc zraněné
*
