Sraz u kruhového objezdu nedaleko janovského sídliště v Litvínově. Poznávací znamení černobílý kabát. „To je ten kruhák, kde házeli demonstranti dlažební kostky,“ hlásí mi Jirik, za jehož přezdívkou se skrývá Jiří Vlašimský.
Že pojedu s jedním z autorů projektu Waybook, jsem se dozvěděla až před odjezdem. I tak jsem chtěla dál vystupovat jako student, který též jede do Plzně. „Chtěl jsem dělat, že nevím, kdo jste. A pak přijít na rozhovor, to byste koukala,“ říká mi Vlašimský.
Dalšího pasažéra nabíráme v centru Litvínova. „To je fáro,“ diví se Aleš. Vezeme se Volvem S80, vyhřívané sedačky, automat. „Normálně studenti luxusními auty nejezdí, mám ho půjčené,“ upozorňuje mě Vlašimský. Téma hovoru je ale jasné, pánové rozebírají značky aut, já se zapojím při debatě, zda v Evropě budou automaty hrát prim jako v Americe, nebo si budeme dál užívat tří pedálů. Poslední pasažérka s přezdívkou Ginny16 lehce klimbá.
„Jsou lidé, kteří neřeknou za cestu ani slovo. A naopak Brouci Pytlíci, co všude byli a všechno vědí. Kdo je zná, na společnou jízdu se už raději nehlásí,“ mají zkušenosti oba mladíci. Často se lidé v autě spřátelí a pak spolu zajdou na pivo. „Pak už si domlouvají jízdu po telefonu a do waybooku se ani nepíšou. Ale holky to vyžadují. Pro kontrolu. Aby rodiče měli přehled, koho vezou, nebo s kým jely,“ dodává Aleš.
Poprvé a hned luxusním fárem
Potřebuji do Plzně, hodíte mě? Redaktorka na vlastní kůži vyzkoušela Waybook.
