Pošťačka už doručovala včely i sekerku | E15.cz

Pošťačka už doručovala včely i sekerku

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Dopis ve schránce. Pro většinu lidí samozřejmá věc. Doručování je ale dobrý tělocvik a někdy jde i o zdraví.

Jede, jede poštovský panáček, má vraný koníčky jako dvě rybičky, jede, jede do Rokycan,“ zpívá se v lidové písničce. V Jindřichově Hradci však potkáme spíš poštovské panenky. Místo vraných koní mají rychlé nohy. Práci doručovatelky si na den vyzkoušela i redaktorka Sedmičky.

Je půl šesté ráno. Právě zhaslo pouliční osvětlení. Čekám před bočním vchodem na poštu z Husovy ulice. Dnes obejdu rajón s jednou z hradeckých doručovatelek. V přízemí budovy je třídírna dopisů. V prvním patře, kde mají stoly i doručovatelky, poštu rozdělí do dvaceti rajónů. Každé rekomando je jiné

Jedenáct doručovatelek chodí po městě, tři na Vajgaru a šest objíždí přilehlé vesnice. „Jednou jsem krokoměrem naměřila na své trase 15 174 kroků. Je to asi dvanáct kilometrů,“ říká Jaroslava Kopečková, kterou dnes doprovodím.

Často si prý lidé myslí, že pošťačky jen popadnou tašku a vyrazí. Tak to ale není. Než pošťačka vyrazí ven, čeká ji spousta práce.

„Ze šteláře, což je třídička, si bereme dopisy a rozdělujeme podle ulic. Rekomanda zvlášť. Všechny musím zapsat do doručovací karty. Každé je jinačí, proto stále musím číst z obálky,“ popisuje Kopečková. Poštu obratně řadí podle trasy, kudy půjde. Na stole vzniklo pět hromad. Čtyři pošle autem napřed. Řidič je rozveze po rajóně do modrých schránek. Pátou bereme s sebou společně s doporučenými dopisy. Dnes jich je sedmačtyřicet.

Stejně tak jako modrá uniforma a žlutý symbol trubky, patří k pošťákům zápolení se psy. „Málokdo tady z nás není pokousaný. Už jsem také jednoho měla na zádech,“ říká kolegyně, která má stůl za námi.
Pošťáci nenosí jen běžné psaní. „Doručovala jsem i včely. Včelaři si je posílali ve speciálních obálkách. Poslouchali jsme, jestli vevnitř bzučí. Nesla jsem ale i sekerku,“ popisuje Kopečková.

Schránka ukousla nehet

V osm hodin si navléká bundu, přehazuje brašnu přes rameno a na záda batoh. Vyrážíme. Nasazujeme svižné tempo. Míříme přes ulice Nádražní, Družstevní a 9. května. Nabíráme směr Zbuzany, potom na Sládkův kopec. Trasa je sestavená tak, že se vracíme k modrým schránkám s dalšími zásilkami.
Jaroslava zručně vhazuje dopisy a letáky do schránek. Už ví, která je na pořadí. Dopředu si poštu roluje nebo skládá tak, aby držela mezi plaňkami plotu. „Tady letáky nechtějí a sem taky nic neházíme. Pán, co tu bydlel, se na čarodějnice utopil,“ říká doručovatelka. A teď já. V levé ruce balík dopisů a letáků, hlídám popisná čísla a neobratně vhazuji poštu. Do některých schránek to jde ztuha. Kroutím se u nich, abych si je plnou rukou pomohla otevřít. „Nejhorší jsou špehýrky a ty, co řežou do rukou. Jedna schránka mi dokonce ukousla nehet,“ popisuje Kopečková. Po chvíli mě začíná bolet ruka a stékat čůrek potu po zádech. Vzdávám to a jdu zase jen jako doprovod.

Následuje řada vchodů se schůdky. „To je jako aerobic,“ směje se pošťačka, jejíž pravidelné pohyby při vhazování doopravdy připomínají cviky.

Psi buď po zazvonění vybíhají a rejdí před brankou, štěkají za záclonami nebo nás jen pozorují ze dvora. Lidé si berou poštu oknem, někteří si chtějí povídat, jiní žertují. Cestou jsem několikrát ztratila orientaci a šlápla do jednoho psího exkrementu.

Je půl jedné. Vracíme se. Musíme vyúčtovat – tedy orazítkovat a kontrolovat rekomanda, která jsme nedoručily, odnést je na přepážku a připravit letáky na druhý den. Jsem unavená, ale pro dnešek je hotovo.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video