Potřebují podojit! Ukazováčkem a palcem beru struk do ruky...

Tráva kolem farmy v Roudnici u Hradce Králové je ještě plná rosy a zbytků mlhy. Nad areálem se ozývá bučení tří set sedmdesáti krav, které se pomalu chystají na dojení. Je šest hodin ráno a majitel tamního provozu Jan Machník mě přijímá jako ošetřovatele. Telata v kójích před farmou si mě zvědavě prohlížejí. Za chvíli jim půjdu dát ranní přísun potravy.

„Běžně začínáme mezi pátou a půl šestou hodinou ranní. Telata dostávají nejdříve mléko. Každé vypije dva a půl litru. O půl druhé pak dostanou další dávku. Teď jim rozvezte vodu a potom jim dáte granule a senáž,“ zaučuje mě ošetřovatelka Dita Bitvarová, která v kravíně pracuje pět let.

Tlačím vozík s dávkovačem vody a plním kyblík u každé kóje.

Nejdříve dostávají napít telata, kterým je méně než dva týdny. Nedočkavě olizují hadici, okusují mi nohavice, tahají za rukáv a olizují mě svým hrubým jazykem. Většina z nich radostně dovádí, podobně jako štěně, které celý den nevidělo svého pána. Starší telata se chovají o něco více „důstojněji.“

Býčci cestují do Španělska

Ovšem zvědavost nad nimi vítězí, když jim začínám uklízet malý výběh před boudou. Poskakují a jemně do mě trkají. Snažím se hrabat seno a trus, ale některá telata mi nedají šanci.

„Tohle běžně nedělají. Musí se s vámi seznámit, zřejmě mají radost, že se tu objevil někdo nový,“ usmívá se Dita Bitvarová, když drží jedno z nejdivočejších telat, které by bez jejího zásahu z kotce nejspíše uteklo.

Po úklidu přináším telatům seno a říkám si, že mají na farmě blažený život. To ovšem platí jen pro jalovice. Býčci se již v útlém věku vydávají na daleké cesty, které zakončí v masném průmyslu. „Jalovice odstavujeme na dvou měsících. Pak se stanou součástí stáda. Připustíme je a začínají dojit. Každý rok by pak měly dát tele. Slouží většinou až dvanáct let,“ vysvětluje mi zootechnička Libuše Novotná při krátké pauze na kávu.

Kráva je jako vrcholový sportovec

Připravuji se na dojení. Převlékám se do francouzské kombinézy a holinek.

„Bude to tak lepší, krávy to pustí, kde to na ně přijde. Musíte si uvědomit, že je to pro krávy neuvěřitelný výkon. Každá vyprodukuje přes padesát litrů mléka. Je to vrcholový sport. Musí být v kondici a mít vybalancovanou stravu,“ vysvětluje mi Jan Machník.

Dojit jdu s ošetřovatelkou Annou Žákovou, která v kravíně pracuje přes patnáct let. Stojím v uličce pod ohony krav a koukám jim na vemena.

„My už podle vemen poznáme, která je která,“ usmívá se ošetřovatelka, když mi ukazuje, jak správně odstříknou mléko ze struku.

„Nejdříve ovšem musíte vemeno očistit. Všechno musí být sterilní,“ dodává Anna Žáková.

Ukazováčkem a palcem beru struk do ruky. Kráva kope a ohání se ocasem. Snažím se na to jít z druhé strany. Struk se zdá být vyschlý. Žádné mléko z něho neteče. Kráva pořád kope zadní nohou.

Dobrá rada nad zlato

„Chyťte si ji za ocas. Pak nebude kopat,“ radí mi ošetřovatelka.

Držím se dobrých rad a snažím se opět odstříknout. K mému překvapení se mi daří. Mezitím, co jsem obsloužil dvě krávy, Anna Žáková nasadila dojicí stroj zbylým kravám.

Po vydojení krávy spořádaně odcházejí do výběhu. Ošetřovatelka Ladislava Koudelková přivádí další nedočkavá zvířata, která netrpělivě čekají na to, až jim ulevíme od mléka. Chová se velmi klidně, aby dobytek nepoplašila. Otírám vemena, odstřikuji a snažím se na struky připevnit dojicí stroj. Je to mnohem náročnější než jsem si myslel. Opět výrazně zaostávám za Annou Žákovou. Musím uznat, že podojit necelé čtyři stovky krav dvakrát denně je obrovská dřina a neuvěřitelný výkon.