Potěšila vás cena, kterou jste získal?
Samozřejmě si ocenění velmi vážím. Není to jenom osobní uznání, ale chápu to jako ocenění celé školy. Na předávání ceny jsme neměli možnost něco říct, takže bych rád aspoň tímto poděkoval vedení školy a všem svým kolegům.
Chtěl jste být vždycky učitelem?
Vždycky ne. Nebyl jsem absolvent gymnázia, měl jsem průmyslovku. Bylo to po válce, začátek padesátých let. Pak jsem rok pracoval ve Farmakonu. K učení jsem se dostal přes sport. Hrál jsem fotbal a pak házenou. A na Hejčínském gymnáziu mě profesor Zajíc, kterému jsem tam pomáhal trénovat házenou, přemluvil, abych si vystudoval učitelství. Tak jsem si vybral biologii. To byl šťastný tah, protože biologie byla v té době progresivní obor. V Olomouci se tehdy učila třeba i genetika. Měl jsem dvě aprobace, biologie mě bavila a v chemii jsem byl už ostřílený z průmyslovky.
Máte svou učební metodu? Nějaký způsob, jak studenty zaujmout?
Samozřejmě nemůžete jen suše přednášet. Snažím se o laboratorní cvičení, pustit studenty občas i k nějakému tomu experimentu, ale je to někdy obtížné zajistit materiálně, chemikálie jsou velmi drahé.
Baví chemie a biologie studenty?
Studenti mají odpor k řešení příkladů. Ale jinak si myslím, že takových šedesát procent studentů má o učivo zájem. Chápou, že gymnázium je jen první krok k tomu, aby se mohli dostat na vysokou školu, takže se s nimi dobře pracuje. Ale zároveň se velmi těžko koncentrují.
Čím je ta nesoustředěnost způsobená?
Je to dáno rozvojem informačních technologií. Jsou zahlceni nejrůznějšími informacemi z internetu a dalších médií, ale často ty informace neumějí vyhodnotit, nějak si je strukturovat. Je to takové rychlé kolotání života. Často je to unaví a neudrží pozornost. Studium, pokud je myšleno vážně a má mýt smysl, je pro studenta poměrně těžká práce. Objem informací se s rozvojem poznání zvětšuje. To je pro studenty náročné.
Co by se mělo změnit?
Je nutné vyhmátnout základní učivo pro každý předmět. Ta současná situace s těmi takzvanými Školními vzdělávacími programy, které si tvoří každý učitel sám, to je naprostý chaos. Rámec výuky a to podstatné, co musí žáci umět, musí stanovit odborníci. To není úkol pro jednotlivé učitele. Pak se neshodují osnovy v ročnících nebo mezi školami. Učitel není člověk, který to má celé vymýšlet.
Co státní maturity a reforma školství, nepomůže to?
To je chyba, to není reforma. Co mají státní maturity ukázat? Že všechny školy nemají stejnou úroveň? To samozřejmě nemají, na to nepotřebujeme státní maturity, abychom to věděli. Úkolem školství je poskytnout vzdělání všem, bez rozdílu. Dříve měly učňovské školy úroveň a byly často navázány na konkrétní výrobní podnik, který poskytl absolventům práci. Dnes školy i obory vznikají chaoticky, absolventi středních škol jsou často bez práce. Chybí tomu nějaký plán. Státní maturity, to je stavění domu od střechy. Já jsem těch reforem zažil mnoho a každá přinesla spíše zhoršení. V roce 1935 jsme ve školství patřili k deseti nejrozvinutějším státům světa. A kde jsme po všech těch reformách dnes?
Jaká je dnes prestiž učitelů?
Pedagogové nejsou řádně oceněni. Ale není to jen v penězích. Pokud chceme vědět, kdy budou učitelé dobře ohodnoceni, tak to bude v situaci, kdy už od nejnižších stupňů škol budou muži a ženy mezi učiteli v poměru jedna ku jedné.
Máte ještě někdy trému, nebo je to už rutina?
Rutina to není nikdy. Možná už po letech znáte dokonale svůj obor a učivo, ale studenti jsou pokaždé jiní. Na každou třídu se musíte znovu připravit. Kde je více aktivních dětí, kdo je problémový, koho je třeba popostrčit. Je to taková psychologická alchymie. Jinak trému nemám, ale myslím si, že stoupnout si před jakoukoliv třídu vyžaduje od učitele odvahu. To platilo vždycky.
