Pardubickým hokejistům právě začíná play-off. Město je na nohou, pro fanoušky je to nejdůležitější období sezony. A všichni touží po titulu pro mistra republiky. To byl i sen Karla Klodnera, který před dvanácti lety založil klub pardubických fanoušků a záhy titul oslavoval. „Byl to můj největší hokejový zážitek,“ říká třicetiletý muž přezdívaný Karlos.
Kolikáté skončí Pardubice v letošním ročníku extraligy?
Ode mne nemůžete čekat jinou odpověď, než že budeme první a opět budeme slavit titul. Nemůžeme mít malé cíle.
Kdo vás na stadion poprvé přivedl?
Byl to můj soused z domu. Celá jeho rodina se věnovala hokeji. Táta, pan Procházka, tady trénoval až do loňské sezony, léta tady dělal údržbáře. Oba jeho synové, moji dobří kamarádi, hráli hokej. Honza Procházka pracuje u české hokejové reprezentace, dělá videoanalýzy zápasů.
V Pardubicích asi není složité si k hokeji najít cestu.
To je pravda. I moji rodiče byli v mládí celkem pravidelnými návštěvníky hokeje.
Jaký je váš nejhezčí hokejový zážitek?
První titul v roce 2005. To byl vrchol, o kterém jsem roky snil. Když se zeptáte mých přátel nebo spolužáků ze střední školy, tak potvrdí, že jsem říkal, že po škole založím fanklub, a pak že musíme vyhrát ten titul. Bylo to splnění mého klukovského snu a jsem rád, že jsem k tomu možná mohl alespoň trošičku přispět.
Pamatuji kotel v osmdesátých letech minulého století, příznivců hokeje bylo v Pardubicích vždycky dost, jste v kontaktu se svými předchůdci?
Řekl bych, že to není takové, jaké bych očekával. Fanklub jsme vybudovali na naší generaci a od té doby se spousta lidí obměnila. Dneska už tvoří jádro fanoušků ti mladší, protože starší mají rodiny. Rádi se však na hokej vracíme, zejména v těch rozhodujících okamžicích sezony. Právě v osmdesátých letech organizoval zájezdy kamarád Leoš Baroň, který s námi dodnes jezdí. Občas se také potkáváme s hráči z předchozích generací. Každý z nás chová úctu k lidem, kteří tady něco dokázali.
Jak dlouho trvá příprava fanoušků na domácí zápas?
Parta zabývající se výrobou takzvaného chorea (výtvarných prvků, například transparentů – pozn. red.) se schází zhruba tři až čtyři hodiny před utkáním, pokud se nepřipravuje něco výjimečnějšího. V útrobách stadionu se vyrábějí transparenty a připravuje se všechno okolo choreografie.
Na severní tribuně přesně naproti kotli fanoušků jsem si všiml menší, ale o to aktivnější skupiny mladých fanoušků s řadou transparentů. Ti patří k vám?
Vnímám je již několik zápasů, ale přiznám se, že vůbec nevím, kdo to je. Je to fajn a pro mě je to velmi příjemný pohled. Mám rád, když se postupně do fandění zapojuje celá hala a není to jen o jižní tribuně. Hokej má být hlavně zábava.
Před časem se objevila zpráva o tom, že v Hradci Králové mohli fanoušci z Pardubic ovlivnit hlasování o jménu maskota tamního hokejového klubu. Vítězem se stal Mechováček, v Pardubicích se Hradci posměšně říká Mechov. Víte o tom něco?
Ono se to tak trošku nabízí. Dozvěděl jsem se o tom od novináře, kterému jsem řekl, že to tím skoro zavání. Dovedu si představit, že v dnešní době sociálních sítí se snadno může skupina lidí domluvit a hlasovat právě třeba pro Mechováčka. Ale opravdu nevím, jak to je ve skutečnosti.
Mění se nějak složení fanoušků v pardubickém kotli?
Za posledních dvanáct let se jádro kotle neskutečně obměnilo, staří známí se věnují jiným věcem. Řekl bych, že se zhruba každých tři až pět let v kotli obmění sedmdesát procent fanoušků. Na jižní tribuně je krásně vidět, že už nejde o takovou tu partu chlapů, ale je to smíšené. Hokej je u nás z velké části společenská záležitost a mladí sem chodí za zábavou, řeší tady osobní problémy a hokej je kolikrát ani nezajímá.
Neštve vás to jako skalního fanouška?
Docela mě to štve, když místo na hokej koukají do mobilního telefonu. Říkám si, že jim to asi platí rodiče. Já jsem si všechno platil sám, na zájezdy jsem jezdil se svačinou a dělal jsem všechno proto, abych na hokej mohl jít. Ale nemám jim to za zlé.
Proč jsou právě Pardubice vyhlášeným hokejovým městem?
Na to odpovídám často. Asi tady není nic zajímavějšího, čím by se Pardubice mohly prezentovat, čím by se lidé mohli pochlubit a zároveň to bylo dostupné většině lidí. Praha má svůj Hrad, Václavské náměstí a spoustu dalších lákadel a hokejovou Spartou se tolik neprezentuje. Tady máme Zelenou bránu a Pernštýnské náměstí, ale symbolem Pardubic je hokej. Samozřejmě asi po Velké pardubické.
Lidé se v Pardubicích s hokejem identifikují. Může ta pospolitost přerůst i za brány stadionu a ovlivňovat dění ve městě a projevovat se v životě Pardubic i jinak než sportovně?
Hokej je tady určitě politické téma. Politici vědí, že je to určitý nástroj a určitě se to do jejich práce promítá. Město je menšinovým akcionářem klubu, ale stále má velký podíl. Kdyby jižní tribuna vyrazila kvůli něčemu před radnici, troufám si říci, že by to na komunální úrovni nějaký zvuk mělo.
To znamená, že máte v Pardubicích určitou moc. Napadlo vás někdy, že by se toho dalo využít? Bylo to někdy potřeba?
Bylo to v době, kdy se někdy v polovině devadesátých let rozhodovalo o osudu pardubického klubu, který přecházel z původních vlastníků na město. To byla doba, kdy měl člověk občas chuť vyjít do ulic a za hokej bojovat. Nakonec se to vyřešilo a z našeho pohledu to dopadlo dobře, takže nebyl důvod protestovat.
Je to možná otřepaná otázka, ale každý to neví. Proč ta rivalita se Slavií?
Už roky se mě na to reportéři téměř vždy před zápasem se Slavií ptají. Je to datované někdy do roku 2001 až 2002, kdy jsme se poprvé potkali v play-off. Byla to pěkná a zajímavá čtvrtfinálová série. A byl tam také sporný moment, kvůli kterému se dodnes cítíme ukřivdění, a který zřejmě rozhodl o tom, že jsme nezvítězili. Od té doby začala rivalita, která se ještě umocnila v následující sezoně, kdy jsme se se Slavií utkali ve finále. V sedmém zápase Pardubice na domácím ledě prohrály. Tím se emoce ještě vystupňovaly.
O co přesně před deseti lety šlo?
Po vyrovnaném utkání došlo na nájezdy po šestém utkání série na Slavii a náš hráč údajně neproměnil trestné střílení. Videorozhodčí rozhodl, že to gól nebyl. Zpětně se záznam údajně ztratil a na internetu se objevily jiné záběry, podle kterých byl puk už za brankovou čárou. Byl to rozhodující okamžik celé série. Pokud by uznali gól, postoupili bychom my. Takhle postoupila Slavie.
KAREL KLODNER
• Je předsedou fanklubu pardubických hokejistů.
• Narodil se 5. května 1981.
• Je ženatý, má jedno dítě
• Vystudoval Fakultu informatiky a managementu Univerzity Hradec Králové.
• Podniká v oblasti internetového marketingu.
• Při otázce na koníčky říká, že mu nezbývá čas na nic jiného než rodinu, hokej a práci.
• Motto: „Vždy si jít za svým.“
