Příběhy hodin. Aneb jak jde čas

Historické věžní hodiny chátrají. Neexistuje o nich ani žádný přehled. Sedmička se po některých z nich poohlédla.

Dlouhá desetiletí byly kostelní hodiny v Michálkovicích němé. Ani starousedlíci nepamatují, kdy fungovaly. Dnes opět pravidelně odbíjejí čas. Díky nadšencům, kteří si řekli: Když se vybralo na Národní divadlo, vybere se i na michálkovické hodiny.
„Jsem rád, že fungují. Do kostela nechodím, ale svoje hodinky si teď podle nich štěluju každý den,“ říká osmačtyřicetiletý Karel Tománek.

Michálkovice sobě“

Jeden z hlavních iniciátorů sbírky, díky níž se hodiny opravily, je Jiří Mucha. „Původně jsme na to chtěli jít oficiálně, založit třeba občanské sdružení, ale nenašli jsme nikoho, kdo by nás zaštítil. Tak jsme to rozjeli jako „černou“ akci,“ vypráví Mucha.
Sedm nadšenců se rozhodlo udělat sbírku. Než vyřídili formality, uplynul skoro rok. „Loni v září jsme to rozjeli. Vyšel článek v místním zpravodaji, rozvěsili jsme letáky, rozmístili kasičky a začali obcházet lidi,“ vzpomíná Mucha. Přispěli i nevěřící, kteří do kostela nechodí.
Mezitím se hledala firma, která by hodiny opravila. Vlastně vyrobila nový hodinový stroj. Ten starý totiž zmizel. Jak a kdy, neví ani nikdo ze starousedlíků.
Za tři měsíce se vybralo pětaosmdesát tisíc a 12. prosince 2009 se po dvaapadesáti letech hodiny opět spustily. „Já jsem se v Michálkovicích před sedmapadesáti lety narodil. Bydleli jsme kousek od parku, kde stojí kostel s hodinami a nepamatuji si, že by kdy šly. Říkal jsem si, jestli to není škoda, vždyť ten kostel je taková pěkná dominanta Michálkovic,“ vysvětluje Mucha, jak vlastně přišel na nápad uspořádat sbírku.
Michálkovické hodiny jdou přesně. Moderní hodinový stroj dokonce ručičky automaticky
sám převede na letní čas. „A představte si, že už se našli lidé, kterým to vadí. Prý by se to odbíjení mělo ztlumit. Jsem z toho smutný, vždyť je to přece radost, když se něco takového povede,“ dodává Mucha.

Hrušovské tajemno

Věžních hodin se zajímavým osudem se ale najde hned několik. Tajemství obestírá například věžní hodiny na kostele v Hrušově. Zastavily se po smrti místního faráře Františka Bijoka, který zde sloužil dlouhých osmatřicet let. Zajímavé je i to, že s jeho odchodem nejen přestaly odbíjet čas věžní hodiny, ale umlčely se také zvony. Dodnes funguje jen jeden ze čtyř.
„S příchodem kněze Piotra Marka Kowalského došlo v kostele k mnoha úpravám a opravám. Mimo jiné nechal v květnu roku 2008 věžní hodiny opravit. Od té doby znovu pravidelně odbíjejí náš i svůj čas,“ říká Miriam Prokešová z Koblova, která je hlavní iniciátorkou občanského sdružení za záchranu hrušovského kostela.

Sluneční hodiny

Říká se, že první sluneční hodiny ve Staré Bělé byly nakreslené na dřevěné boudě na jednom místním statku. Další zas vyprávějí o jiných slunečních hodinách, které byly narýsované na starém dřevěném kostele, který kdysi dávno stál na dnešním hřbitově. První, přesně geometricky narýsované sluneční hodiny jsou od konce 19. století na omítce sakristie barokního kostela sv. Jana Nepomuckého.
Kdysi bývalo u slunečních hodin latinsky připsáno: Bez slunce nic nejsem. Na těch starobělských bylo napsáno: Co hodina, to novina. A nápis po stranách: Všechny zraňují, poslední usmrcuje. „Tak trochu smutné, že?“ usmívá se farář starobělského kostela Antonín Kocourek.
Stín na dopadající číslice po obvodu slunečních hodin ukazuje běh času. Stín ručičky, který měří čas, neopisuje kruh, ale putuje po třech stranách čtyřúhelníku tak, jak po obloze Slunce. Proto také bez slunečního svitu nejde čas odečítat. „Sem slunce svítí jen dopoledne, odpoledne už jsou hodiny ve stínu,“ dodává Kocourek.
Sluneční hodiny lze najít také na jednom z činžovních domů na ulici Matěje Kopeckého v Porubě. Zdobí je symboly zvěrokruhu a poněkud kuriózní budovatelský nápis pod nimi: Z ocele pěstí, vzdělání silou, hajte svá práva i světa mír.