Po osvobození v květnu 1945 si Zlíňané začali užívat svobody. Ovšem ne všichni. Netýkalo se to místních Němců ani dalších lidí, kteří skončili v internačním táboře Rybníky. Stál nedaleko dnešního supermarketu Lidl pod Jižními Svahy.
Z tábora, ve kterém bylo v srpnu 1945 zavřených přes čtyři sta lidí, dodnes zůstalo pár chátrajících dřevěných domů. O tom, co se tam dělo v poválečných letech, ví jen málokdo. „Nemluví se o tom, protože lidi tíží svědomí,“ myslí si zlínský spisovatel Antonín Bajaja.
Hned den po osvobození do tábora zavřeli obyvatele Zlína německé národnosti. „Byli tam také němečtí vojáci zajatí na frontě. Přibývalo i Němců, které sem poslali z pohraničí na práce pro firmu Baťa, postiženou bombardováním,“ doplňuje historik David Valůšek.
Zavřeli je i s dětmi
Rodina Václava Brože pocházela ze slezského Frýdku, za první republiky to byly Sudety. Za krize v roce 1932 přišli za prací k Baťovi do Zlína. „Maminka se hlásila k německé národnosti, ale cítila se jako Slezanka. Tatínek byl Čech a ani pořádně německy neuměl,“ vzpomíná Brožova dcera Odona Kubešová. Německá národnost její matky stačila k tomu, aby v lágru skončila celá rodina i se čtyřmi dětmi. Nejmladšímu synovi bylo tehdy dva a půl roku.
„Hlídali nás s nasazenými bajonety, nad námi byly strážní věže. Byl to normální koncentrák. Ráno jsme dostali jen trochu melty, k obědu vodovou polévku a večer tenký krajíček chleba,“ říká Kubešová. Bylo jí tehdy jedenáct let.
„Moje kamarádka z Letné se pak divila: Prosím tě, Odono, proč jsi nepřišla k nám, když tam byl takový hlad? Lidé tehdy vůbec nevěděli, co se na Rybnících děje. Vždyť já jsem se ani nemohla přiblížit k bráně tábora, stříleli by po mně,“ vysvětluje Kubešová.
Propuštěním z tábora to neskončilo, ústrkům musela rodina čelit desítky let, než padl komunistický režim. „Táhlo se to s námi. My ani rodiče jsme později nedostali pořádnou práci. Mě poslali na tři roky a tři měsíce na tvrdou vojnu k nechvalně proslulým pétépákům – Pomocným technickým praporům,“ dodává bratr Kubešové Boris Brož. Spolu s desítkami zajatých německých vojáků byl v táboře Ludwig Schaltmann. Musel do wehrmachtu narukovat nedlouho před koncem války, jako šestnáctiletý chlapec. Když boje druhé světové války skončily, dostal se do tábora Rybníky a pracoval při obnově rozbombardovaných Baťových závodů. „Zažil jsem tam hodně krutou dobu, která mě poznamenala na celý další život,“ přiznává Schaltmann.
Všichni zajatci, internovaní ve Zlíně, byli v Německu evidovaní jako nezvěstní. Nemohli totiž ani poslat zprávu svým blízkým, že jsou naživu. V táboře navíc zažívali krutou šikanu od strážných.
„Neměli jsme žádný kontakt se světem. Nesměli jsme mluvit s Čechy, a dokonce ani mezi sebou. Když jsem to porušil, musel jsem stát v zimě venku na hanbě bez teplého oblečení. Nebo nás v jednu v noci vzbudili, nechali tři hodiny stát v zimě venku a v pět ráno jsme už museli do továrny. Byla tam epidemie tyfu, na který zemřela spousta lidí. Měli jsme hlad,“ líčí útrapy Schaltmann.
Změna přišla až v roce 1947, kdy tábor navštívili zástupci Červeného kříže. „Byli zděšení. Díky nim jsme pak mohli konečně poslat příbuzným zprávu, že žijeme. Zlepšilo se také jídlo a mohli jsme začít mluvit mezi sebou. Našel jsem si tak dobrého přítele,“ popisuje podmínky v táboře bývalý válečný zajatec.
Pokusil se z tábora utéct. Dvakrát ho chytili, potřetí se mu to podařilo a přes Vídeň se dostal domů do Německa. Vzpomínka na dávného kamaráda zavála v roce 1994 Schaltmanna zpět do Zlína. Jeho hrob našel na Lesním hřbitově.
Političtí vězni
Spisovatel Bajaja na tábor vzpomíná v knize Na krásné modré Dřevnici. Jeho otec byl lékař a chodil tam ošetřovat nemocné. „Vydržel to jen dva měsíce, byly tam otřesné podmínky. Zavřeli tam spoustu nevinných lidí, ať už to byli Němci nebo později političtí vězni. Zlínem dokonce kolovala zpráva, že tam byla zavřená i známá herečka Věra Ferbasová. Dodnes mám tísnivý pocit, když jdu kolem,“ říká Bajaja.
Historik Valůšek připouští, že v táboře vládly tvrdé podmínky. „Byla to velmi hektická doba těsně po válce. Lidé byli pod stresem po prožitých válečných letech a to se odráželo ve vztahu ke všemu německému. V mnoha lidech to vyvolávalo touhu po odplatě. Nebyly to ale koncentrační tábory, jaké zřizovali nacisté. Vládl tu spíš přísný režim kasárenského typu. I když i tady samozřejmě mohlo docházet k excesům. Byl tu problém s jídlem, oblečením a základními potřebami. Jestliže se tehdy nedostatky v zásobování týkaly běžných občanů, o to víc doléhaly na ty, kteří byli z poválečného pohledu nepřátelé,“ podotýká Valůšek.
I když v létě 1947 opustili tábor němečtí zajatci, netrvalo dlouho a zase se stal místem utrpení stovek lidí. Komunisté tu zřídili tábor nucených prací pro ty, kteří byli režimu nepohodlní. Politické oponenty, živnostníky. Byli tu zavření až do ledna 1954.
