Prodává obrazy, dostává jen drobné

Rád zajde do kavárny na bílé víno a sklenici vody. Na rty si přilepí cigaretu a hroty barevných „fixek“ drhne o čtvrtku. Slabé paprsky zapadajícího slunce mu naráží na bílou plochu papíru. Nahne se přitom k nejbližšímu hostovi.
„Měsíc život nebere, dává se se sluncem dohromady, není třeba mít strach,“ konejší Jiří Pekárek člověka, který sleduje, jak mu jde práce od ruky.
Je zároveň prvním, kdo má možnost jeho obraz koupit. Většinou zachrastí drobné. A tak jde malíř zase chudě do světa. S igelitkou plnou skic, v zánovním saku i botách. Je postavou, kterou v Táboře pamatují už generace. S každým je schopný zavést rozhovor. Téma o umění je jeho nejoblíbenější. Také vzpomíná na život v Praze. Na studium na Akademii výtvarných umění, na práci v rozhlase, v divadle. Z rukávu sype jména lidí, se kterými spolupracoval. Evald Schorm, Pavel Juráček nebo Ivan Renč.
„Hrál jsem muže s hůlkou v Laterně magice, ale u filmu, to je zajímavá práce. Proškrtat scénář, zařídit scénu,“ stále přidává Jiří Pekárek. Své vzpomínky na mládí prožité v Praze prokládá filozofickými úvahami. Existenci člověka i vlastní popírá. „Já se nenarodil, jsem geborge,“ co to je, nechce vysvětlit. Na otázku jestli tím míří na to, jak Diogenes hledal ve dne s lucernou člověka, odvětí, že to byl nějaký blbec. Neustále sní o Itálii. „Je tady krásně, ale chybí ten románský sloh,“ stýská si čtyřiašedesátiletý muž.