Prosím vás… já o ní vím!
Máloco ve mně vyvolává takovou rozkoš jako návštěva nějaké zapomenuté večerky. Nejraději mám ty, kam se bojí chodit i ČOIka. Jsou to pro mě živoucí skanzeny potravinářství. Zákazník je v tomto světě sice trochu rušivým elementem, nákup je ale pro něj velkým dobrodružstvím. Jen tady se vám stane, že když si v sektoru „Ovoce a zelenina“ chcete nabrat brambory, oslepí vás hejno octomilek. Poté, co si řádně promnete oči, zjistíte, že ty brambory jsou ve skutečnosti citrony. V akci. Ale to už na vás prodavačka volá: „Prosím vás… to se v tom nemusíte tak přehrabovat.“ Ano, v každém tom skanzenu najdete strážkyni jeho tajemství, osobu stiženou vážným syndromem vyhoření, který se projevuje prázdným pohledem a větami, které začínají výhradně slovy „Prosím vás…“.
Fascinuje mě síla, s jakou mě dokážou tato místa přenést v čase. Otevřít ledničku se sýry v takové prodejně pro mě například bývá spojeno s velice živou vzpomínkou na chvíle, kdy jsme si na střední všichni po hodině tělocviku v miniaturní šatně sundali boty. „Prosím vás… to neotvírejte, když tam nic nechcete.“
Zvláštní slabost mám pro večerky, kde je sektor uzenin. Jen tam vám nakrájejí konec zvětralého gothaje i s provázkem, obalem a kovovou sponou na konci, až od kráječe lítají jiskry. A vy ani nemuknete, protože za vámi ve frontě už netrpělivě přešlapuje někdo, kdo pevně drží tři rohlíky a dvě flašky vodky.
Možná vás napadne, proč tam chodím. Asi pro ty inspirující momenty, kdy se ukáže, s jakou samozřejmostí umí tento mikrosvět přijmout své nedokonalosti. Chtěl jsem si koupit zavináč, ale v nálevu právě tragicky ukončila plavecký kurz masařka. Nesměle jsem na to upozornil prodavačku. „Máte tam mouchu, utopenou.“ Podívala se na mě pohrdavě, jako bych o tomhle světě vůbec nic nepochopil: „Prosím vás… já o ní vím!“
