Narodil se za vlády posledního habsburského císaře Karla. Vyrůstal v první Československé republice, kdy většina sportovních odvětví prožívala pionýrské časy. Cvičil v Sokole a jako doplňkový sport si zvolil volejbal. Pod vysokými sítěmi zůstal napořád, trenérské a metodické činnosti se věnuje přes pokročilý věk dodnes.
Dětstvím a mládím se protloukal všelijak. Maminka zemřela na španělskou chřipku, když mu bylo tři čtvrtě roku. V jednadvaceti ztratil tatínka.
„Díky sirotčím penězům jsem alespoň vystudoval průmyslovku. V oboru elektro silnoproud jsem pak našel živobytí,“ snaží se co možná stručně přejít nejvzdálenější vzpomínky.
Jen ale začne mluvit o Sokole, hned mu zajiskří oči. „Sokolské hnutí bylo v rozkvětu, mezi členstvem panovaly krásné a srdečné vztahy. Vedle rozvoje tělesné zdatnosti ohromně sílila pospolitost, kterou umocňovalo nadšení, obětavost a vlastenectví,“ nachází samá vzletná slova.
Při cvičení na nářadí poznal spoustu kamarádů, třeba slavného gymnastu Aloise Hudce nebo ještě slavnějšího cestovatele Jiřího Hanzelku. Sotva povyrostli, chopili se trenérské asistence u začínajících malých cvičenců. „Říkali jsme jim dušinky,“ usmívá se Mejsnar.
Zúčastnil se Všesokolského sletu v Praze 1938. „Byla to národní manifestace,“ zdvíhá prst. Ani za války neztratil cestu do tělocvičny a právě tam potkal svoji první manželku, kterou si vzal ve dvaačtyřicátém. To už byl volejbalistou. „Na Vinohradech jsme hráli městskou soutěž a skoro každý víkend jsme jezdili na Sázavu, kde probíhaly osadní turnaje,“ nechává se unášet nostalgií.
Šestkový volejbal byl za těch časů pomalejší než dnes a hrával se na tři dvojice, vždy nahrávač – smečař. Kdepak současný systém pět plus jeden. „Používali jsme kožené balony a musely nám stačit antukové kurty pod širým nebem. Na palubovku do hal se začala hra stěhovat až někdy v šedesátých létech,“ připomíná.
Volejbalový táta
Trenérskou činnost zahájil Josef Mejsnar v sedmapadesátém a stále pracuje s mládeží. Kromě sezony 1972–73, kdy pozvedl vojáky Dukly Rakovník ze druhé do první ligy, a přestávky v období 1991 až 1999. Vysloužil si přezdívku „Táta“. Práce s žáky a dorostenci mu vždycky šla od ruky a nejeden novinový titulek vyzdvihoval „Mejsnarovy děti“.
Prošel devíti volejbalovými kluby. V Praze vystřídal čtyři, k tomu sedm let působil u reprezentačního výběru starších dorostenců. Ve dvou dekádách zastával funkce v mládežnických komisích a byl členem ústřední trenérské rady. Sbíral medaile na dorosteneckých přeborech ČSSR, dočkal se i titulu Vzorný trenér.
Jediné profesionální angažmá v Rakovníku vyměnil za pracovní jistotu v ústecké chemičce a veškerý volný čas nasadil ve prospěch nadějných volejbalistů ze severočeské metropole. Jako čerstvý důchodce odešel za druhou manželkou do Českých Budějovic, kde vedl žáky TJ Škoda, s nimiž získal republikové zlato v roce 1985 a stříbro o rok později. „To byly úspěchy, kterých si nejvíc považuji.
Většina soupeřů měla větší výškový průměr, přesto jsme vyhrávali sety v poměru 21:1,“ nabízí perličku.
Po osmileté pauze nastoupil k žákům EGE, jejichž dres oblékal talentovaný Martin Pražák.
Z odchovanců, které vedl ve Škodovce, připomíná Táta Mejsnar Zbyňka Trmala, Kamila Jášu nebo Petra Nedvěda. V pětaosmdesáti přešel volejbalový nestor k děvčatům Slávie PF. „Klub v současnosti úzce spolupracuje s VK Hlincovka a já tady u žákyň, kadetek a juniorek doplňuji trenéry Radima Trmala, Michala Staška a Míšu Medovou. Trošku mě ale mrzí, že kolegové plně nevyužívají mých metodických připomínek k nácviku herních činností,“ stýská si.
„Dva roky už se chystám skončit. Takhle starý trenér není asi nikde na světě,“ pohrává si s myšlenkou na definitivní loučení. „Docházejí mi síly. Po operaci kloubu se opírám o berličku a nejsem tak pohyblivý jako dřív. Nezbude mi, než se smířit s knihami, křížovkami a televizí, jedinou útěchou v paneláku. Určitě ale budu dál chodit na všechny zápasy od žákyň po extraligu mužů a držet volejbalistům palce,“ rýsuje své plány.
