Quo vadis, vole

Hurá, na té tak zvané rodinné tribuně fotbalového Dynama mají pískoviště. Přiznám se, nikdy jsem na fotbalovém zápase nebyl a jít na něj teď, asi bych raději se svou dcerou tlačil bábovičky a přetahoval se s ostatními o lopatičku.
Musím ale říct, že bych svoje děti na fotbal nevzal vůbec a – sportovci mi prominou – ani bych svého syna na fotbal nedával, pokud by sám nechtěl. Nedávno mi manželka líčila, jak šla kolem hřiště a vzduchem se linuly věty typu: „Kam to, vole, běžíš, ty kreténe!“ Už pomýšlela na útěk před partou zfetovaných gaunerů, ale místo toho spatřila na sesli rozvaleného fotbalového trenéra, jak pořvává po klucích, kterým ještě teklo mléko po bradě. Vím, jsou i jiní trenéři, ale sám jsem se s podobným hňupstvím párkrát setkal (samozřejmě se nejednalo pouze o fotbal). I když, člověk si nevybere. Třeba takový pan Kulínský se ke svým svěřenkyním choval na první pohled kultivovaněji, ale v tomhle případě bych asi radši, aby byl můj syn nazván kreténem.