V životě jsem upekla leda tak bábovku a koláč. A dokonce jsem do něho zapomněla dát kypřící prášek. Teď ze mě má být na jednu směnu pekařka. Studenti gymnázia, hosté táborských restaurací i zaměstnanci Unistroje, těšte se! Za chvíli k vám putují „moje“ rohlíky.
Nastupuji v půl osmé večer. Směnu v malé pekárně v Sezimově Ústí chci zvládnout do konce. Takže mě čeká osm hodin s Andulkou, Jirkou a jeho manželkou Andreou, mými kolegy pro dnešní noc. Zatímco připravují těsto, procházím pekárnu a otravuji dětskými dotazy. Co je to? Tohle? Tamto? Takže už vím, že obří nádoba na přípravu těsta je hnětač, k porcování těsta se používají děličky a za tajemnými dveřmi se skrývá kynárna. Podlouhlá místnost s klimatem džungle. Že je tam safra horko a vlhko, zjišťuji, když do ní zavážím vozíky plné plechů s pečivem.
Ještě než začne největší shon, dozvídám se, že vedoucí pekař Jirka je ještě poctivě vyučený. „V Táboře už ale obor zrušili. Mizí i všude po republice. Stejně rychle ubývají i malé pekárny,“ vysvětluje Jirka. Andrea přikyvuje. „Ve velkých provozech vše namíchá a udělá mašina. Zaměstnanci pekařině rozumět nemusí,“ dodává. A tak zřejmě řemeslo v původním slova smyslu zanikne.
Andrea je také vyučená pekařka, na rozdíl od manžela si ale obor nezvolila. „Táta odešel z komunistické strany zrovna, když jsem měla jít na střední. Tak jsem dostala lákavé nabídky: elektrikář, zedník nebo pekař. No vyber si!“ vypráví.
Čas chlebů
Třetí kolegyně se jménem Andulka, jak šitým pro pekařku, vyučená není. „Studovala jsem biochemii,“ říká k mému velkému překvapení. Další otázky nechávám na později. Je čas chlebů.
Tady je dělají ručně. „Musíš zprava, přitlačit a přehnout. A nalevo se ti tvoří bochánek,“ vysvětluje Andrea princip tvarování. Zbytečně. Bochánek se mi netvoří. „Placka, šiška, hnusáček,“ komentujeme mé výtvory se smíchem a pekařky je za mě opravují. Můj čtvrtý kus těsta už se chlebu trochu podobá. Jirka ho nekompromisně hází na plech a odváží do kynárny. Tam můj výtvor stráví patnáct minut, pak se necelou hodinku ohřeje v peci při 290 stupních. A jeho další osud? „Tenhle kousek si odvezeš,“ garantuje mi pekař.
Zkoušku „chlebem“ mám za sebou. Jde se na sýrové rohlíky. Na těch snad nic zkazit nemůžu. Tvar za mě udělá stroj – rohlíkovač, já je obalím a naskládám na plech. „Zítra se budou mít zákazníci dobře,“ komentuje mou spotřebu sýra Andulka. No co. Není nic horšího než sýrový rohlík, který sýr potkal jen na dálku.
Rohlíkárna se proměňuje na bagetárnu a vekárnu. Bagetky namáčíme v sezamu, vekám musíme zastrčit konce. „Ať nejsou špičatý jak rohlíky,“ vysvětluje Anička. Blíží se půlnoc, v rádiu, samozřejmě je celé od mouky, zpívají o světluškách. A my se bavíme o myších. „To je nejlehčí říct, že je přivezli od pekaře,“ rozčiluje se Jirka s tím, že v malé pekárně si je uhlídá.
Rozhovor přeruší vůně pečeného chleba. „Já už to necítím,“ říká Andrea. „No fakt ne,“ dodává, protože jí nevěřím. „Jen skořici a vánočky cítím. To nám pak chodí lidi z Paďous říkat, jak to krásně voní,“ usmívá se.
Plánovali past
Na hodinách naskakuje půl jedné a rohlíky lezou z rohlíkárny. Po pěti jich tak v třívteřinových v intervalech vyskáče dva tisíce sedm set. Všechny musíme s Aničkou bleskově vyrovnat na plech, jinak se hromadí a lepí k sobě. U toho ještě musím občas stíhat plechy oškrabat.
Po zdolané třítisícovce, když připočítám i housky, mi Andulka prozrazuje svůj a Andrein plán. „Čekali jsme, že přijde redaktorka-slečinka s dlouhými nehty. Chystali jsme se, jak ti dáme čistit plechy, ať si je hezky zlámeš,“ přiznává pekařka. „A ono nic. Nehty dlouhý nemáš a plechy čistíš sama od sebe,“ směje se Andulka a já s ní. Zároveň ale ucítím rozbolavělá záda a unavené nohy. „By sis zvykla,“ reaguje Anička. Na odpočinek teď ale není čas. Koláče čekají.
Je 1:36 a přichází první zívnutí. „Ale, ale,“ komentuje Andulka. „No jo. Slečinka zívla,“ kontruji a odhodlaná vydržet vyrážím plnit brokolicové mřížky a kapsy se šunkou a sýrem. Kdo si na nich ve čtvrtek 10. června pochutnával, nechť věří, že plněné byly s láskou, péčí a maximálním soustředěním.
Čas nakrmit Táboráky
Výroba finišuje, v kynárně prázdno, pec už také moc práce nečeká. Myji si ruce, dnes už snad po dvacáté a hezky rejžákem. Je čas na procházku mezi bedničkami s voňavým pečivem, které Andrea připravila k rozvozu.
„Vás jsem motala, kluci,“ obracím se hrdě k preclíkům. A přichází druhé zívnutí. 2:11. V rádiu zaznívá, že dnešní noc bude dobrá noc. „Jo, jo. To byla,“ říkám si v duchu a pouštím se do úklidu.
Nastává chvilka čekání na řidiče, který výrobky rozveze do Tábora a okolí. „Moje“ rohlíky si dají například lidé v bufetu na vlakovém nádraží, kapsy se sýrem a šunkou snědí táborští gympláci, sýrové rohlíky hosté jedné z cukráren na Starém městě, veky putují do stylové kavárny na třídě 9. května. „Nakrmím část Tábora,“ říkám si s hrdostí.
Směna je u konce. Přichází hodnocení. „Kdybys přišla o práci, jako pekařka se chytneš,“ oznamuje mi Jirka. Ženské přikyvují. Ale nakonec si všichni tři neodpustí poznámku: „Až na ten chleba!“
