Östlund ovšem plakat nemusí. Jeho film už získal cenu na festivalu v Cannes, nominaci na Zlatý glóbus a v USA uspěl víc, než jeho režisér čekal. Práva na americký remake jsou už prodána. „Ale nechceme s ním mít nic společného,“ říká švédský režisér.
E15: Začal jste jako režisér lyžařských filmů. Viděl jste v tomto prostředí už tehdy potenciál pro Vyšší moc?
Tehdy ještě ne. Jen jsem miloval lyžování a pobýval jsem v lyžařských rezortech. O film jsem se vlastně začal zajímat až při natáčení lyžařských snímků. Po filmové škole v Göteborgu jsem se snažil najít nějakou cestu zpět do hor, ale nedařilo se mi přijít se zajímavým existenciálním příběhem. Lidé v rezortech nosí neonové barvy, mají peníze a kontrolu nad svým životem. Na druhé straně to je skoro metaforické místo. Moderní střediska postavená ve Francii v padesátých a šedesátých letech jsou jako ghetta, místo pro turisty uprostřed divoké přírody, kde se člověk snaží přírodu kontrolovat. Odstřeluje laviny, zasněžuje kopce… Když jsem se do hor vrátil, už jsem tam tyhle prvky viděl a chtěl jsem zvýraznit absurditu lyžařských rezortů.
E15: Proč se Vyšší moc v originále jmenuje Turista?
Původně se tam odehrávaly asi tři velké dějové linky a slogan zněl: „Bohatí Švédi ztrácejí svou důstojnost“. Ale pak jsem na YouTube viděl video z Alp, na němž sedí skupina turistů na terase restaurace a najednou se objeví lavina. Nejdřív ji všichni obdivují, ale když se lavina zvětšuje, během tří sekund výkřiky nadšení přejdou do nervózního smíchu a panického vřískotu. Lidé začnou utíkat, nakonec se ukáže, že jde jen o sněžný kouř. Takže se všichni musejí vrátit k jídlu a je jim trapně, že nad sebou ztratili kontrolu. Tenhle moment se mi líbil. Když jsem to pak vyprávěl kamarádovi herci, řekl mi: „Co kdyby utekl jenom otec?“ A mně hned došlo, že to bude o tom. Ve Švédsku filmu zůstalo jméno Turista, protože už byl tak známý, ale myslím, že Vyšší moc je mnohem lepší titul.
E15: Co se vám na nápadu se zbabělým mužem tak zalíbilo?
Když jste muž, takové chování se považuje za zločin. Od ženy se čeká, že se o rodinu stará dlouhodobě, ale muž by se měl o ni postarat v případě náhlého ohrožení. V historii filmu je muž – hrdina nejčastěji reprodukovanou postavou. Jenže statistiky z katastrof ukazují, že muži se dokážou v krizi chovat agresivně a přežít. Že to na Titaniku probíhalo podle pravidla „ženy a děti první“, je mýtus. Behavioristické problémy a sociologické experimenty mě vždycky zajímaly. Třeba podle výzkumů o únosech letadel vzrostla po takovém zážitku míra rozvodů. Těm párům se fyzicky nic nestalo, ale najednou uviděli neznámou stránku svého partnera a už s ním nechtěli dál žít. Náš současný životní styl nás nevystavuje fyzickému nebezpečí, přesto máme pořád představu, jaké role má kdo hrát. A jsme zklamaní, když je pak nenaplní. Doporučuji tedy jít na Vyšší moc v páru a použít ji jako test vztahu.
E15: Jak jste postupoval při psaní scénáře?
Místo abych vyprávěl příběh skrz postavu, vycházím ze situace. Zároveň jsem chtěl narušit běžnou strukturu z amerických filmů o rodině, která žije v klidu, něco zvenku ji ohrožuje, muž musí použít násilí a vše se vrátí do normálu. V mém filmu je vítězem postava ženy, která žije v otevřeném vztahu. V ostatních filmech by byla potrestána za své hříchy a zemřela by jako milenka v Osudové přitažlivosti. Příběhy o rodině a o nabytí vlastní důstojnosti jsou plné konvencí. Bylo příjemné je všechny porušit.
E15: I když se Vyšší moc vysmívá stereotypům, daří se jí dobře, dokonce i v Americe. Překvapilo vás to?
Ano. Asi to je tím, že se hodně lidí dokáže vcítit do té výchozí situace. Žijeme ve společnosti, kde je naprosto v pořádku soustředit se hlavně na své vztahové problémy. Stačí si poslechnout popové písně. Můj předchozí film Play se zajímal o sociální otázky o barvě kůže. Vyšší moc je o rodině a tohle téma lidi zajímá mnohem víc. Což mě trochu provokuje, i když mě jinak úspěch Vyšší moci samozřejmě těší.
E15: Jak jste točili scénu s lavinou?
Měli jsme s tímto filmem dva velké cíle. Zvýšit procento rozvodů ve společnosti a natočit nejspektakulárnější lavinovou scénu ve filmové historii. Ve studiu v Göteborgu jsme postavili terasu se zeleným pozadím, pravou lavinu jsme natočili v Kanadě, pak jsme to spojili. Inspiroval jsem se tím videem na YouTube. Úkolem bylo nesoustředit se na drama toho okamžiku, ale na jeho trivialitu. Proto poslední věta před lavinou zní: „Zbyl nějaký parmazán?“ Na tak tragickém momentu bývá i něco komického, jako když někdo v zoo spadne do výběhu se lvy. Jinak já se často inspiruju videi na YouTube. Třeba pro jízdu autobusu jsem si našel video nazvané Idiotský španělský řidič autobusu skoro zabil studenty. Pro scénu, v níž má hlavní hrdina záchvat pláče, jsem googloval „plačící muži“ a našel jsem scény, v nichž lidi úplně ztráceli kontrolu nad svým tělem. Vůbec to nevypadalo poeticky.
E15: Použití Vivaldiho Léta v zimním filmu je také součástí podkopávání klišé?
Ne, za tím stojí další klip z YouTube. Producent mi poslal odkaz na video odněkud z Estonska nebo Laponska, na němž malý akordeonista expresivně hraje Vivaldiho. Chtěli jsme, aby nám tu část na soundtrack sám zahrál, ale už vyrostl a umí hrát příliš dobře. Tak jsme použili ten klip z YouTube, je v něm něco zoufalého a intenzivního, co se nám hodilo. Ve filmu je asi jen 44 střihů, potřeboval jsem tam dostat nějakou dynamiku.
E15: A co číslo hotelového pokoje, v němž bydlí hlavní hrdinové? Máme brát číslo 413 jako odkaz na rozpad rodiny, protože 4 – 1 = 3?
No, 413 je vlastně směrovací číslo oblasti, kde jsem ve Švédsku vyrostl. Ale každý se na to číslo pokoje ptá a předkládá mi teorie, co může znamenat. Všem říkám, že mají naprostou pravdu.
E15: Jaká byla vaše očekávání na Evropských filmových cenách a Zlatých glóbech?
Opravdu jsem chtěl porazit Idu. Její režisér je velmi milý chlapík, ale je to pozérský artový film. I artfilm je žánr, stejně jako komedie nebo thriller. A fakt jsem chtěl dostat oscarovou nominaci. Ovšem náš cíl bylo vždycky Cannes. Nemysleli jsme, že Vyšší moc bude fungovat v americkém kontextu. V roce 2008 Švédsko vyslalo na Oscary můj film V moci davu a po jeho projekci se ti američtí producenti, kteří šli do kina s popcornem a kolou, na nás ani nechtěli podívat. Vůbec tomu filmu nerozuměli. Mysleli jsme, že s Vyšší mocí to bude podobné.
E15: V Cannes Vyšší moc získala cenu poroty v sekci Un Certain Regard, nemrzelo vás ale, že se nedostala do hlavní soutěže?
Samozřejmě bych se rád ucházel o Zlatou palmu. Ale holt příště. I v soutěži v Cannes preferují určitý obsah, ideálně o mladé dívce, která spí se starším mužem. Existuje asi i žánr soutěžního festivalového filmu.
E15: Láká vás kariéra v Hollywoodu?
Možná kdybych tam mohl přinést nějaký evropský obsah. Jinak ne.
E15: Máte nějaké oblíbené filmaře?
Já nikdy nebyl cinefil. Začal jsem točit, protože mě zajímala videokamera. Ale myslím, že každý, kdo vyrostl ve Švédsku v sedmdesátých letech, má v krvi reklamy Roye Anderssona, jejich humor a existenciální banalitu. Anderson reprezentuje opačnou tvář švédského filmu než Ingmar Bergman. Ten se v šedesátých letech střetl s filmaři, kteří se zajímali o politiku, a Bergmana považovali za buržoazního filmaře. Roy nedávno v televizi řekl, že mu Bergman nepřipadá moc talentovaný. Roye vždycky poháněl jeho vztek a nepřátelé. Díky svému debutu byl hvězda, ale po propadu svého druhého snímku přes dvacet let netočil filmy, pouze režíroval Písně z druhého patra, v nichž se chtěl všem pomstít. Zlost z něj ale pomalu vyprchává. Jeho novinka Holub seděl na střeše a rozmýšlel o životě je tak z jeho nových filmů nejhorší, protože už si zase myslí, že ho mají všichni rádi.
