Potápěčská základna uprostřed historického centra Hradce tisíce kilometrů od nejbližšího moře může překvapit. Třiačtyřicetiletý Tomáš Kotouč svoje rozhodnutí se smíchem a nadsázkou komentuje. „Přestěhoval jsem se z Prahy a nevěděl jsem, co bych tady dělal, tak jsme s kamarádem založili potápěčský klub,“ vysvětluje.
Máte zvláštní zaměstnání. Přilákáte žraloky krmením a pak za nimi se svými klienty skočíte.
To je ten paradox. Žraloci jsou docela plaší a obecně je problém je vidět, proto se do vody obvykle shodí sud se shnilými rybami, aby připluli. Můžete se k nim pak dostat velmi blízko. Na druhou stranu jsou potom agresivnější, než když je potkáte jen tak bez krmení. Řekl bych, že náhodné setkání je velmi bezpečné.
Ale k obědu si vás chtěla dát jedna žraločí slečna.
No, chtěla si kousnout. Musel jsem jí mlátit foťákem po hlavě.
A kousla si?
Ne. Stalo se to před třemi lety v Jihoafrické republice. Byl to vlastně můj první ponor se žralokem tygřím, který patří ke čtyřem opravdu nebezpečným druhům. Byla to samice asi tři a půl metru dlouhá. Místní pro ni dokonce měli svojí přezdívku, říkali jí Miss M. Prý je pověstná tím, že by ráda ochutnala nějakého potápěče.
Kdyby chtěla, tak by se jí to ale nejspíš povedlo.
Nebyl to vážně míněný útok. Rozjela se proti mně asi pětkrát a pomalu. Žralok nemá ruce a všechno, co si chce osahat, si prostě osahává tlamičkou. Tohle se mi stalo jen jednou, ale byl jsem hodně nervózní. Už jsem si i říkal, že to vzdám. Ale když se mě poprvé dotkl žralok, byl to opravdu zážitek. Číhal jsem na něj za jeskyní, téměř jsem se nehýbal a nedýchal, aby ho nevyplašily bublinky.
Podle toho, co říkáte, máte rád hlavně velká zvířata.
Mám rád celý podvodní svět, od krevetek až po kytovce. Ale vlastně nejšťastnější jsem, když mám kolem sebe stovku žraloků (směje se).
To myslíte vážně?
Vezměte si, že je na světě nějakých asi 450 druhů žraloků a každý je úplně jiný. Mají od půl do patnácti metrů. Opravdu nebezpeční jsou jen žralok bělavý, tygří, dvouploutvý a bílý. Kromě bílého jsem se setkal se všemi. Kdybych ho potkal, tak bych ale nejspíš lezl ven.
Objel jste celý svět. Kde se potápíte nejraději?
Mám rád ostrov Malpelo v Tichém oceánu, který patří Kolumbii. A pak také Galapágy. Za poslední roky tady ale hodně zpřísnili podmínky pro potápěčské lodě. Když jsem tam byl před čtyřmi lety naposledy, jezdilo na moře třiatřicet potápěčských lodí, teď je to tak pět šest. Místo si musíte zamluvit tak rok a půl dopředu.
Předpokládám, že to nebude levná záležitost.
Určitě ne. Děláme exkluzivní výlety. Vždycky je ale třeba přepočítat zážitky, jak já říkám, na žralokokoruny. Třeba v Egyptě uvidíte za pětadvacet tisíc pět žraloků, na Malpelu jich za sto třicet tisíc uvidíte i pět tisíc.
Jak jste se dostal k pořádání potápěčských výletů?
Před šestnácti lety jsem si udělal potápěčský kurz a pak jsem se potápěl jen tak pro sebe, tehdy jsem pracoval jako manažer logistiky. Výprav postupně přibývalo a zkoušel jsem skloubit práci a potápění. Když se mi ale podařilo prodat tři zájezdy, tak jsem se do toho vrhnul naplno.
Kam jste své klienty vzal poprvé?
Do Mosambiku. Vlastně je to země, kam jezdí nejvíc našich klientů. Má totiž několik naprosto nepopiratelných výhod. Je to krásná země, kde není příliš turistů. Výlet za potápěním nevyjde tak draho a samo potápění je krásné. Při ponoru je téměř stoprocentní jistota, že potkáte Rejnoka Mantu, který mívá rozpětí ploutví až sedm a půl metru. Je to mírné zvíře, které se navíc o potápěče čile zajímá.
Máte ještě vůbec nějaké nesplněné potápěčské sny?
Rád bych ve vodě potkal keporkaky. Za nimi budu muset vyrazit do Královstí Tonga do jižního Pacifiku nebo do východní části Madagaskaru. Pak mám ještě jeden sen, jehož splnění ale nemůžu moc ovlivnit. Rád bych viděl bite ball. Společenství malých rybek se shlukne do velké koule, aby se tak mohli bránit dravcům, kteří na hejno útočí. Nad takovou kouli se pak slétnou ptáci a krmí se i žraloci a tuňáci. Takovou podívanou ale člověk nemůže ovlivnit.
Při svých výpravách do mořských hlubin hodně fotíte. Jak trvalo dlouho, než jste se to naučil?
Tak dva roky. Přece jen je to rozdíl fotil pod vodou. Zpočátku jsem měl velká očekávání, ale výsledek za moc nestál. Nakonec jsem se dopracoval k fotkám, které byly oceněné v soutěžích. Můj snímek ocasu Velryby jižní vyhrál před dvěma lety soutěž amatérských fotografů National Geografic. Od 27. června připravuji výstavu v Národním muzeu fotografie.
