S lukem na trati bez konce
Zhluboka vydechnout, zadívat se na cíl, natáhnout tětivu a zamířit. Šíp z luku lidé vystřelovali už před padesáti tisíci lety ve starší době kamenné a nepřestali dodnes. Každý týden se nadšenci s toulcem na zádech vydávají do pavilonu E brněnského výstaviště. Nehledí na promrzlou halu a pálí do terčů jeden šíp za druhým.
„Je to jen jeden pohyb, který se ale nedá naučit dobře. Na lukostřelbě mě fascinuje ta brutální reakce, která následuje po natažení tětivy. Přitom je to jen princip páky,“ popisuje lukostřelecký trenér Pavel Macháček.
Přijmout výzvu s lukem v ruce může v Brně kdokoli. První tři hodiny tréninku má dokonce zadarmo s půjčenou výbavou. „Pak už se musí stát členem klubu. Lukostřelbě se v Brně věnuje přes sto lidí. A v poslední době přibývá především těch, kteří nejezdí na závody, ale trénují jen pro zábavu a uvolnění,“ říká Pavel Berlinský, služebně nejstarší člen oddílu Start Brno.
Lukostřelba ho uchvátila už před čtyřiadvaceti lety. A do sportovního důchodu se nechystá. Jak mu v minulosti předvedl jiný člen Startu, střílet z luku se dá i v devadesáti letech. „Je to běh na nekonečnou trať. Lukostřelec se posouvá stále dál a dál,“ domnívá se Kristýna Řičánková.
Ani ona nebude chybět 23. ledna na výstavišti, kde se koná lukostřelecký halový pohár. V hale činí vzdálenost terče osmnáct metrů. Obtížnější podmínky však nabízí letní část sezony, kdy se závody pořádají pod otevřeným nebem.
Šípy střílí i za deště
„Muži absolvují sestavu terčů na devadesát, sedmdesát, padesát a třicet metrů. Na každý z nich vystřelí šestatřicet šípů, ale ne hned za sebou. Ke střelbě přistupují ve čtyřminutových intervalech, kdy musí stihnout vystřelit šest šípů. Závody bývají celodenní maraton,“ vysvětluje pravidla Berlinský.
Při venkovních závodech se lukostřelci navíc musí vypořádat s deštěm nebo větrem. Organizátoři je přerušují jen při silných lijácích. „Nejhorší je nárazový vítr. Při slabém větru dobrý lukostřelec odklon šípu odhadne, při silném už to nejde,“ tvrdí Berlinský.
Víc než s počasím ale lukostřelec bojuje sám se sebou. Při míření na cíl namáhá svaly na rukou, zádech i břiše. Z míry ho může vyvést i to, že se špatně najedl. V nejvyšší koncentraci navíc musí vydržet několik hodin. „Začátečníky učíme, ať si nepočítají, kolik nastříleli bodů. Může je to rozhodit. Jakmile hlavou proběhne pocit štěstí, už to člověk netrefí,“ líčí Macháček.
Luky mají tykadla, šípy se za letu vlní jako had
Kdo uvidí moderní luk poprvé, bez nápovědy ani nepozná, kam vložit šíp. Zmatou ho pojistky, mířidla a také stabilizátory, taková tykadla, které trčí z luku. „Stabilizují luk těsně před výstřelem a při výstřelu. Zvětšují totiž jeho plochu a posunují těžiště lukostřelce dolů. Stejně jako provazochodec používá k získání rovnováhy tyč. Navíc pohlcují část síly, která se při výstřelu vytváří,“ objasňuje lukostřelecký trenér Pavel Berlinský.
Nejmodernějším druhem luku je kladkový. „Jeho tětiva je na obou koncích vedená přes kladku. Díky tomu člověk nemusí vyvinout tolik síly, aby šíp udržel při maximálním napnutí tětivy. Šípy tak létají s větší přesností a rychlostí. Můžou dosáhnout rychlosti až 280 kilometrů za hodinu,“ vysvětluje Berlinský.
Naproti tomu reflexní luky vystřelují šípy o rychlosti dvě stě kilometrů za hodinu. „A chybí jim hledí, mají jen mušku. Druhý mířící bod si člověk vytvoří tím, že si ruku ukotví pod čelistí,“ doplňuje Berlinský. Přes všechny rozdíly stojí ty nejlepší kladkové a reflexní luky stejně, a to mezi padesáti a osmdesáti tisíci korun. „Já mám luk za pětadvacet tisíc. Není to málo, ale na druhou stranu dlouho vydrží, až deset let,“ říká Lenka Řičánková.
Šípy se dělí podle druhu materiálu. „Začátečníci používají duralové trubice, to jsou takové slabé pletací jehlice. Tlustší šípy jsou karbonové. Karbon zvyšuje pevnost a snižuje třepot šípu. Po výstřelu se totiž šíp vlní jako had,“ vysvětluje Berlinský.
