Onehdy se mě někdo zeptal, jak se píše takový fejeton. Otázka mě zaujala, a mrknul jsem proto na internet. Dozvěděl jsem se, že „by se měl autor zaměřit na jeden fakt a na ten se podívat jinýma očima, a pak ho za použití specifického humoru vygradovat k závěrečné tečce.“ Souhlasím, jen z vlastní zkušenosti vím, že tím zmíněným faktem je nejčastěji to, že má autor zítra uzávěrku, kdy musí fejeton odevzdat. A tak už zhruba ve tři v noci, po čtvrtém kafi, vidí opravdu celý svět zcela jinýma (vytřeštěnýma) očima. Ještě dlouho pak s klimbající hlavou hledá nějakou myšlenku, až se nakonec fejetonista vítězoslavně přece jen práskne do čela. To když mu znavená hlava definitivně dopadne na klávesnici. Přichází krátká chvíle, kdy se autorovi zdá, že už má fejeton hotový a že se mu docela povedl. Jenže vzápětí zjistí, že má jeho text ještě spoustu mezer, to když z krátkého spánku procitne a ztěžka odlepí svou mozkovnu od mezerníku. V záchvatu zoufalství proto pěstí mocně udeří několikrát do klávesnice, a pokud má trochu štěstí a talentu, objeví se na monitoru konečně první zárodky slov. Ty následně fejetonista dále rozvíjí a se specifickým humorem člověka, kterému už je všechno jedno, graduje k závěrečné tečce. Jako by toho nebylo málo, měl by si autor při psaní fejetonu ještě stihnout „nápaditě hrát s jazykem“. Za sebe mohu v tomto ohledu jen říct, že občas člověka opravdu dost překvapí, co z něj vypadne. Tak například při psaní tohoto fejetonu jsem si s jazykem hrál tak nápaditě, až mi vypadla plomba ze šestky vpravo nahoře. Budu tak muset na nějaký čas zřejmě omezit kousavý humor a také raději přejít k mnohokrát přežvýkaným tématům.
S mezerníkem na čele
Piková sedma
