„Tatáči“ mají v současné české hudbě zvláštní místo. Jsou bezpochyby zavedení – ačkoli věkem odpovídají spíše skupinám, které se snaží teprve etablovat. Nejsou hvězdami první kategorie (jako Lucie, Kryštof, Chinaski či Kabát), přesto dovedou předvést show, jež tyhle megaobry spláchne. A to ani nemíří mezi špičku – tak nějak přirozeně v ní zkrátka tak trochu jsou i nejsou. Hudbou se těžko uživí, a tak jim zůstává jako největší koníček. Vyžívají se ve svém pověstném perfekcionismu, který desku od desky roste. Jejich vášeň má podporu silného vydavatelství Supraphon, kde je opečovává hvězdný producent Michal Máka, který je vedl už v předchozí stáji Warner Music. Za vizuální zážitek z turné můžeme děkovat jednak sponzorům, které kapela na svoji stranu zdá se nijak složitě získává, jednak půllídrovi Milanu Caisovi, který je v civilním životě umělcem na plný úvazek.
Vše souvisí se vším – baví je to a jde jim to, baví to tudíž i fanoušky, přivádí mainstreamové návštěvníky, což přináší peníze, které Tata Bojs kompletně rozfofrují na vizuální stránce turné či jiných výjimečných koncertů. Přesto, nikdy nebudou patřit do stejné ligy, „jakou léta hraje Jimmy aka Iggy“, jak se zpívá v jejich Pěšácích (2007) – a to je vlastně dobře, protože tak jako tak „není malých rock'n'rolí“.
Musí to být tak trochu sen – pořád jsou to duchem kluci, kteří si blbnou s těmi svými pitominkami, a přitom jejich desky sklízejí větší a větší úspěch, být number one v hitparádě se rozumí málem samo sebou. Jejich píle se jim zkrátka stoprocentně vrací v popularitě a třeba i beznadějně vyprodaných koncertech.
Nenabiflované publikum
Na „nejslavnější hanspaulské kapele“ je nejzábavnější právě to, že se nikdy nesnaží dělat věci podle vlastního úspěšného modelu z minulosti, a že by měli co následovat. Stačí se jen podívat na minulá dvě turné. V roce 2011 bez nadsázky ohromili republiku svojí deskou Ležatá osmička, následné turné bylo jednoduše strhující. Pražský a brněnský koncert měly výhodu ve větší hale, kde se mohl Cais vydovádět s „úlety“ typu vzducholoď nad hlavami diváků. Té se tehdy mimochodem rozbilo ovládání, a tak si s ní diváci pinkali podle své vůle, což Tata Bojs pobaveně sledovali a mezi písněmi se smíchem prosili, jestli by jim ji nemohli lidé vrátit… Tehdejší novinku přehráli na turné prakticky celou, a tak měly koncerty tvrdý, nekompromisně svištící rytmus, který diktovaly písně jako Papírovka nebo Opakování. Živo bylo samozřejmě i na scéně, kam se naměstnala celá taneční sekce nebo Clarinet Factory.
V roce 2013 se Tata Bojs předvedli snad v nejrockovějším hávu, jaký je myslitelný. Oslavu 25 let existence pojali velkolepými open-air koncerty, které stály zejména na obřích pohyblivých videoplochách. Praha opět měla něco navíc, nejen to, že Cais bubnoval se zlomeným malíčkem, ale i fakt, že se na pódiu „mihl“ třeba celý početný Doubravánek, čili doprovodný sbor, který řídí bývalý kytarista Tatáčů Marek Doubrava, jinak frontman kapely Hm…
Loni Tata Bojs pokřtili vinylový singl Strana A, což měla být jen předzvěst blížící se desky. Na tu nakonec fanoušci čekali téměř rok. V napínavé dramaturgii dění kolem alba A / B došlo k jediné chybce – promoturné odstartovalo příliš brzy. Ležatou osmičku nechali Tatáči uležet takřka půl roku, než s ní vyrazili do hal, takže u většiny nových písní se fanoušci proměňovali spíše ve fanatiky a Tata Bojs ani nemuseli zpívat. Teď přišlo turné po pár týdnech od vydání a lidé prostě písničky ještě neumí – převážná většina návštěvníků pražského křtu se spíše rozhlížela, co nového je v domě. Kapela to koneckonců zjistila sama, když se Milan Cais optal, kdo už desku má. Nepochybujme, že do Vánoc ji budou mít všichni ze čtyř tisíc účastníků ve Foru Karlín, přímo na výjimečném koncertu se ale zvedla jen slabá třetina rukou. Přičteme-li fakt, že fajnšmekrů je vždy řádově méně a že prostor byl obrovský, je jasné, proč atmosféra v nových písních byla, jaká byla – poněkud chladná, dalo by se říci. Ale ona byla spíše nezasvěcená.
Mobilní křest
Pražský křest má na kontě samá plus a jen dvě tři chybičky. První jsme již popsali – chyba nebyla v koncertu, ale v jeho načasování. S tím ovšem souvisí i jeho start. Samozřejmě že každá kapela chce hrát hlavně nové písně a Tata Bojs zařadili na začátek hned tři, které pak proložili staršími, střednětempými písněmi Usínací a Elišce. A střední tempo je přesně to, co charakterizuje i novou desku. Koncert tedy začal písněmi, které většina sálu neznala, navíc to nebyly žádné vypalovačky (na což jsme přitom na začátcích koncertů Tata Bojs zvyklí) a k velké smůle se Milan Cais zjevně nějakou dobu neslyšel a zpíval vedle.
Trvalo poměrně dlouhých patnáct minut, než si to vše sedlo – pak ale nastal Gastronaut (byť z nové desky, fungoval na jedničku), kde všechno zapadlo do sebe a až do konce show se už nic nerozsypalo. A říkáme-li show, myslíme to zcela vážně. Tata Bojs tentokrát předvedli naprosto solidní, nevídaně koncentrované show. Na scéně se neděl žádný megahumbuk, necirkulovali po něm žádní zvláštní jednorázoví hosté (ačkoli se přímo čekalo, že přijde Marek Eben s Janem Burianem, kteří hostují v nové písni Rubik a Kubrick), dokonce i křest desky si obstarali Tatáči sami (velmi prostě a hezky – na povel celý sál zablejskl svými mobily a bylo pokřtěno).
Jediní hosté ani nebyli za hosty – na nové desce zpívá v pár písních dívčí trio Yellow Sisters, a ty na koncertě odzpívaly snad půlku písní, což jim náramně prospělo – kvalitní a rozumně využité ženské trio vždy písním dodá zvláštní šmrnc. Druhým hostem pak byl bubeník Tomáš Neuwerth, tedy bratr Dušana Neuwertha, pátého člena Tata Bojs, který se ve studiu vždy vyřádí v aranžích a na koncertech řídí zvuk. Neuwerth hrál na svoje ostré bicí tam, kde Cais chtěl jen zpívat, na což jsme si už zvykli z předchozího turné k čtvrtstoletí kapely, novinkou – a zcela působivou – bylo to, že ve dvou třech písních bubnovali Cais i Neuwerth společně. Vrcholem bylo Attention aux hommes, kde vyšvihli fantastický „drum duet“, který autorovi tohoto článku nemohl nepřipomenout Genesis a souhru Phila Collinse s Chesterem Thompsonem. Není to však kritika, naopak, byla radost vidět něco podobného i v našich omezených podmínkách a zažít tentýž nápad jinak.
Střídmost a úspornost
Paralel s Genesis je tu více, ať už si Tata Bojs myslí o téhle artrockové legendě cokoli. Tata Bojs se pokoušejí úspěšně o svěží pop, který ovšem stojí na promyšleném, poměrně složitě proaranžovaném základě a přeci jen nepřímočarých, tu zábavných, tu hlubokomyslných textech. Milan Cais se dlouhodobě vymaňuje z uniformnosti kapely a chtě nechtě se stává lídrem – a vypadá to spíš tak, že si to přeje. Vyloženě se vyžívá v kontaktu s publikem, tentokrát mu k tomu pomohla i „rocková“ rampa vedoucí do půlky sálu. Čím dál tím víc umí s diváky mluvit, stává se z něj prvotřídní entertainer – a dovolit si to může díky šlapající podpoře za svými zády, včetně druhého bubeníka, s nímž navíc pořádá ony muzikantské vylomeniny. Zkrátka, bez urážky český Phil Collins.
Podstatné je ovšem i to, co se dělo kolem kapely. Již bylo řečeno, že na pódiu se hrálo v podstatě klidně (odmyslíme-li se od Mardošova neopomenutelného skákání). Prim tentokrát hrála vizuální stránka koncertu, kterou kapela nerealizovala „předmětologií“ jako před čtyřmi lety, ale dokonalou souhrou úsporného videa a „nepřepálených“ světel. Zde je ona poslední aluze k Genesis – ti v 80. letech (ke kterým se navíc aktuální deska Tata Bojs oficiálně hlásí) vyloženě kralovali nejen hudebně, ale i promyšlenými show, kde písně doprovázel vizuální systém Vari-Lite. Dnes to není nic podivuhodného a světla pálí všemi směry, v osmdesátkách to ale byli právě Genesis, kdo „udal tón“ vizuální stránce rockových koncertů. A pražské show Tata Bojs jako by jim vypadlo z oka, což není myšleno jako očerňující kritika, nýbrž jako poklona. Je nad slunce jasné, že Tata Bojs a jejich tým si vše vymýšleli sami.
Výtečnost vizuální stránky křtu Tata Bojs spočívala opravdu v úspornosti – světel bylo víc než dost, ale orientována byla nemnoha směry (v tom se právě liší od dnešního pálení, kam jen to jde), což při mnoha řadách reflektorů vytvářelo nádherný, řekněme antický dojem. Práce s odstíny byla velice citlivá, málokdy se dělo, že by na nás pršely barvy, většinou šlo o jednolité tahy, které byly ale pojaty velice ostře, jednotlivá světla se nepřekrývala, bylo to jako sledovat stíny stromů v geometrickém, udržovaném parku za pravého poledne.
K tomu problikávala videa, pro něž se rovněž nejvíce hodí výraz „střídmost“. Málokdy šlo o filmové předtáčky, jako tomu bylo u předchozích turné, většinou to byly graficky čisté tvary, křivky, ilustrované objekty – a na rozdíl od světel se právě u videa hodně hrálo s barvami, s kontrasty. Vyloženě povedený byl už zmíněný Gastronaut – jistě není divu, že právě zde se čtyřtisícový dav nastartoval a motor už nevypnul. Ostrá světla, ostrá videa, kontrast červené a bílé, promyšlené střídačky a kapela, která výborně šlapala, to vše dalo dohromady bezchybný zážitek.
V klubíku
Jádrem setlistu byla nová deska (devět z dvanácti skladeb zaznělo živě), většina Ležaté osmičky a pecky z Biorytmů (2002) – na žádné rarity ani fórečky se tentokrát nehrálo. Identický setlist hrají Tata Bojs i na dalších štacích turné, které aktuálně probíhá po celé republice. Kapela si předsevzala „klubové turné“, a tak jsme za ní vyrazili i do Plzně, kde hráli v klubu Buena Vista dva dny po pražském křtu.
Srovnání těchto dvou koncertů je poměrně snadné. Forum Karlín je nejmladší pražský koncertní sál, přesto okamžitě zaujal top pozici pro svoje akustické podmínky – a ano, Tata Bojs utrženým ze řetězu obyčejně ozvěnovité haly nesluší, kdežto tady jsme byli svědky prvotřídního zvuku. Šlo o technologickou alchymii kombinovanou s unikátní lightshow a pódiem, za jehož rozlehlost by se možná ani Rolling Stones nestyděli.
V Plzni se tísnila slabá dvacetina pražského křtu na pár metrech čtverečních v „dokonale upoceném klubu“ (jak o něm s radostí mluvil sám Cais), kapela hrála nahňácaná na sebe, bez backstage (před přídavkem jen poodešli do lóže, kde se tísnil u mikrovlnky zvukař), o hostech nemohla být řeč (na tour jezdí jen bubenický dubl Tomáš Neuwerth, hraje ovšem na Caisovy bicí, druhé by se nevešly) a veškerá lightshow rovněž padla. A přece měl tenhle koncert stokrát větší kouzlo – Praha byla dokonalým produktem, ale v Plzni se žilo, tělo na tělo, nikdo si na nic nemohl hrát, a ostatně odpadl i problém s neznalostí desky: síto malého klubu zaručilo, že tady byli opravdoví fanoušci, kteří bez A / B nemohou usnout.
Plzeňský bonus
Ruku na srdce – koncertem cloumaly emoce, jakým nemůžeme úplně rozumět, když jsme „na druhé straně“, ale na tak malém prostůrku byly obrovsky cítit. Byly pozitivní i naprosto destruktivní, plně se ale přenášely na sálek, kde vznikla na pár hodin jakási tatabojsí entita. Jako na zkoušce to vypadalo, když Cais peskoval Neuwertha za ďourečky v nových blánách, kterých během koncertu přibývalo. V nádherné, ale strašlivě osobní písni S ní se Cais rozjel tak, až rozmlátil mikrofon, věren svým punkovým modlám. Mardoša se usmíval a usmíval se ještě víc, když v Papírovce Cais neměl chuť zpívat, a tak si jen pozpěvoval. Je fuk, jestli text zapomněl, nebo blbnul, ale mělo to obrovský náboj, který sdílela celá kapela i publikum. Ve Filmařské se Cias ani snažit nemusel – opozdil se s nástupem, a tak to vzali diváci za něj. Právě v těchto chvílích si člověk mne ruce, že je v klubu a ne na stadionu – tam se podobné věci prostě dít nemůžou, protože zadní řady by nechápaly, oč jde. V „obýváku“ Buena Visty si mohli Tata Bojs dělat cokoli a o to víc si to užili – a s nimi pochopitelně my.
Bylo krásně vidět, jak Mardoša před posledním přídavkem narychlo šeptá Caisovi, ať dají i neplánovaný přídavek, píseň Národní, bonus z aktuální desky, kde návštěvníci Colours of Ostrava skandují „Praha ha ha, Čechy chi chi“. Tata Bojs to odvážně zkusili na pražském křtu, kde se jim ale vymstilo zmíněné načasování – většina sálu nevěděla, oč jde, Cais si navíc nedal moc práce s vysvětlováním, nejspíš mu nedošlo, že domácí publikum nemusí být „in“. Bylo to upachtěné. V Plzni bylo ale předem jasné, že z toho bude sranda – a byla. Cais vše vysvětlil dopodrobna, namotivoval přítomné příběhem, jak to u Pražáků propadlo, společnou improvizací s Mardošou a prvními řadami došlo k záměně „Praha“ za „Plzeň“ a už řvala celá Buena Vista „Plzeň zeň zeň…“ – a nutno dodat, že první se smíchy složila kapela.
Ticho v Paříži
To byl nádherný konec dokonale sehraného koncertu „malé lokální kapely“. Uprostřed ale došlo ještě na jednu důležitou věc, kterou nelze nezmínit. Čas se ukázal být opět hluboce relativní – pražský křest a plzeňskou zastávku oddělily brutální teroristické útoky v Paříži v pátek 13. listopadu. Jak známo, Mardoša i Milan Cais k téhle zemi citelně inklinují a píseň Ztraceno v překladu s „kouzelnou teleportací“ k Vítěznému oblouku je dosavadním vrcholem jejich frankofilní vřelosti.
Pražská podoba té písně byla stejná jako dlouhá léta – radostná, skočná, melancholická, jak kdo potřebuje. V Plzni se nemohla nesvézt za hranu deprese. Tata Bojs ji zahráli, s uvedením, že opravdu zvažovali, zda ji vůbec zařadit. A uprostřed, tam, kde Cais obyčejně publikum vyzve, aby zavřelo oči a bloudilo v duchu mezi stolky na Champs-Élysées, přišla tentokrát minuta ticha. Nástroje postupně utichly, plzeňští opilci také, a jistě to nebyla minuta, ale dvě nebo tři, kdy se klub nořil v ohlušujícím tichu a obrovské síle traumatu, který se na nás odevšad valí. A potom se zlehýnka ozvaly klávesy, další nástroje se pozvolna přidávaly, lidé otevřeli oči, málem zbořili klub obrovským aplauzem a popravdě osvobozujícím řevem, a píseň pokračovala, bloudili jsme společně a radostně po pařížské avenue a Cais nevynechal ani svoji oblíbenou toulku za vyhlídnutou „Pařížankou“ do kotle. Rozparáděná holčina na nic nečekala a vrhla se na něj tak, až spadl z pódia a zpíval povalený na parketu – a myslete si, co chcete, celý sál v tu chvíli prožíval neskutečnou katarzi. To byla chvíle a to byl koncert, na které se jen tak nezapomíná.
Poselství této reportáže je jasné: vždy se vyplatí jít na jakýkoli koncert Tata Bojs. Nikdy vám nenabídnou totéž menu.
