Přes den stojí s ukazovátkem u katedry nebo prohání školáky v hodinách tělocviku, o víkendech láme české rekordy. A také si plní sny. Olympijské. Při slavnostním nástupu v Londýně za pár týdnů bude mávat českou vlaječkou také Ivana Sekyrová. Čtyřicetiletá učitelka ze Sokolova poběží pod pěti spojenými kruhy královskou disciplínu - maraton.
„Jednou jsem mohla jet na mistrovství Evropy ve Stuttgartu, dala jsem béčkový čas, pak to ale nějak nedopadlo. Na olympiádu jsem nikdy předtím nepomýšlela,“ přiznává atletka.
Až loni v ní uzrála tahle myšlenka. Vyzkouší nejdelší traš ze všech a třeba to vyjde. Koncem března to byl sice v Praze jen půlmaraton, zato v čase 1:16:50 hodiny, což znamenalo jedenácté místo. To dodalo nejlepší domácí vytrvalkyni odvahu pro premiérový start na maratonu v Rotterdamu. Tušila, že by mohla splnit kvalifi kační limit. A tušila správně. „V Praze se mi běželo opravdu dobře, snažila jsem se ten pocit přenést i do Rotterdamu. Povedlo se, jsem hrozně ššastná,“ usmívala se v cíli.
S přehledem splněný limit
V Nizozemsku zaběhla čas 2:34:21 hodiny a s přehledem splnila nominační kritérium Mezinárodního olympijského výboru a světové atletické federace IAAF 2:37 hodiny. „Spousta lidí mi věřila. Říkali, že to určitě dám. Myslela jsem na to, abych jim udělala radost,“ přiznává Sekyrová.
Rotterdamským výkonem také nejspíš odsoudila ostatní české vytrvalkyně do role divaček olympijského maratonu. S A limitem IAAF sice mohou na olympiádě startovat tři běžkyně z každé země, ale laška je teď posazená hodně vysoko. Při splnění A limitu totiž padá pro další adeptky šance probojovat se na olympiádu překonáním limitu Českého atletického svazu 2:38:30.
Teď už jen zbývá popřemýšlet, jak sladit práci učitelky s novou úlohou české vyslankyně do olympijského Londýna. „Bude to stejné jako doteď. Dá se to zvládnout. I když si neumím představit zase tu dřinu jako poslední měsíce,“ říká.
Čas na trénink si Sekyrová nechává obvykle až na večer. „Každý den je něco. Přijdu ze školy, postarám se o dítě a jdu na trénink s malými dětmi,“ popisuje. Až pak je na řadě ona. Tedy když zbude čas. „Odhodím tašku a jdu si zaběhat,“ říká Sekyrová. Polovinu roku tak trénuje za tmy. „V osm hodin vybíhám, jsem takový noční pták,“ směje se.
Měsíčně naběhá 350 až 400 kilometrů. „Auto nemám, všude doběhnu a na závody jezdím s kolegy nebo trenérem,“ vysvětluje.
Učitelskou specializací jí je tělocvik a občanská výchova. Ve škole se o ni zajímají kolegové ve sborovně i žáci ve třídách. „Podívají se na internet, a když něco zaběhnu, tak mi gratulují,“ říká Sekyrová.
Pokud běží nějaký závod přímo v Sokolově, její žáci si ho nenechají ujít. „Jsou rádi, když na mě místo paní učitelko můžou křičet jménem,“ směje se. Ví, že to je v dobrém. „Je to pro ně taková odměna. Znají mě, můžou se pochlubit.“
Zájmu neujde Sekyrová ani při hodinách ve škole. „Při občance děláme aktuality. Když si chce někdo šplhnout, tak přijde s článkem z novin, že se mi někde něco povedlo,“ popisuje učitelka. Těch příležitostí mívají její žáci dost.
Od sprintu k maratonu
Čím to, že Sekyrová vyzrála v jednoho z nejlepších atletů v republice? A jak to, že jí tak dlouho drží forma? „Jsem bývalá sprinterka. Sice jsem nikdy nebyla úplně skvělá, čtyři sta metrů překážek je ale náročná traš,“ vysvětluje.
Možná by ještě našla někde v krabici pár medailí z dorosteneckých mistrovství republiky. Slušně Sekyrová tehdy zvládala i hladkou stovku a dvoustovku. Až do svých sedmnácti let, kdy se zranila na závodech v Karlových Varech. Na krátké tratě se ještě rok pokoušela vrátit, pak se ale rozhodla přejít k delším. Teď si střihne tu vůbec nejdelší. V nejdůležitějším závodě kariéry.
