Rtuť teploměru je hluboko pod nulou. Klikatá cesta z Bartošovic do Neratova na Rychnovsku kopíruje česko-polskou hranici a připomíná více kluziště než silnici druhé třídy. Nezbývá než jet krokem. Neratov, horská vesnice na česko-polském pomezí, může být pro někoho typickým Zapadákovem, kam je odevšad daleko.
Pokud ovšem lze takto vůbec nazvat místo, kde má hospoda otevřeno dlouho do noci, je v provozu penzion, prádelna, zahradnictví, obchod, radostný křik dětí přehlušuje vrčení lyžařského vleku, a hlavně, přibývají tam lidé. Po válce vysídlená vesnice opět žije.
Čtyřiapadesátiletý Josef Suchár je jednou z hlavních osobností takzvaného neratovského zázraku a spoluzakladatelem občanského Sdružení Neratov. „Je to velké společné dílo a vlastně i takový zázrak,“ říká Suchár.
Patříte ke generaci duchovních, kteří měli nepříjemnou zkušenost s minulým režimem. Tajně vás vysvětili na kněze. Jak obtížné to bylo?
Bylo to roku 1986. Ještě předtím jsem několik let tajně studoval kněžský seminář. Přímo vysvěcení probíhalo za docela zajímavých okolností. Tajný biskup páter Stanislav Krátký mě přijal na faře, oficiálně jsem k němu šel opravovat elektřinu. Bylo to takové krytí, protože Státní bezpečnost po tom tehdy dost šla. Při té příležitosti mě páter Krátký vysvětil.
Pocházíte z Brna. Jak jste se vůbec k Neratovu dostal?
K tomuto kraji mám dlouholetý vztah. Od konce šedesátých let jsem do nedalekého Klášterce jezdil na tábor, nejdříve jako kluk, později i jako vedoucí a ještě později jsem pomáhal s jeho organizací. Do Neratova jsem se ale poprvé dostal až v roce 1987 při přípravách orientačního závodu. Tehdy jsem poprvé uviděl ten úžasný kostel, byla to zřícenina bez střechy a uvnitř rostly stromy. Začal jsem se tam modlit a Hospodinu jsem slíbil, že když se změní režim a stanu se oficiálním knězem, tak udělám všechno pro to, aby se v Neratově mohly sloužit mše. Byl to neuvážený slib, který byl vyřčený tak trochu prorocky. Tenkrát mi připadalo, že komunisté nám budou vládnout na věčné časy, nikdo nevěděl, že to praskne za dva roky.
Co bylo dál?
V roce 1989 hned po revoluci jsem se jako kněz přihlásil u hradeckého biskupa Karla Otčenáška, který se vrátil z kriminálu. V Brně totiž v té době ještě biskup nebyl. Měl jsem prosbu, jestli by mi někde v okolí Klášterce nepřidělil farnost. Přání vyhověl a dostal jsem první farnost v Kunvaldu. Nedlouho poté mi pan biskup dal k narozeninám i farnost v Rokytnici v Orlických horách a jedenáct dalších včetně Neratova. Měl jsem tak na starosti velké území Orlických hor.
Jaká byla v horách těsně po revoluci atmosféra?
Byl to nádherný čas. Cítil jsem ve společnosti ohromné odhodlání něco změnit. Tento kraj byl vysídlený, vykořeněný a minulostí hodně poznamenaný. Například v Rokytnici v kasárnách bylo tehdy ještě tři a půl tisíce sovětských vojáků. Na druhou stranu jsem po mých předchůdcích zdědil i nejednu pěknou tradici. Kousek od Neratova, v Nové Vsi, je malá kaple, kterou opravili tamní chalupáři. O prázdninách každý čtvrtek odpoledne se tam sloužila mše. Byla to tradice, která se táhla od padesátých let. A právě s těmi lidmi, kteří kapli opravili, a ještě s dalšími přáteli jsme se rozhodli obnovit poutní tradici v Neratově.
A pak jste začali opravovat kostel?
Někdy v roce 1990 jsme vyklidili kostel a objevil se problém, co s tím tady bude dál. Když jsem tehdejšího biskupa Otčenáška žádal o to, abych mohl začít opravovat kostel, dal mi podmínku. Musel jsem do Neratova nejprve přitáhnout lidi, kteří by tady žili. Jinak to podle něho nemělo cenu.
A jak vám to šlo?
Na začátku jsme měli takovou vizi, že v Neratově při poutním kostele vytvoříme domov pro opuštěné a mentálně postižené děti a budeme se tady věnovat bezdomovcům a propuštěným vězňům. To byla revoluční myšlenka. Tehdy tady žili asi jen čtyři stálí obyvatelé a pak chalupáři. V euforických devadesátých letech všechno vypadalo, že půjde samo, že tu postavíme nemocnici, zařízení pro postižené.
Lidé přicházeli za vámi?
Zanedlouho bylo v Neratově už asi šest rodin. Později některé odešly, jiné zase přišly. Když nás tady bylo asi čtyřicet, tak jsem za biskupem byl znovu a on mi opravu kostela dovolil. Sociální programy a obnova poutního místa v Neratově jdou od té doby ruku v ruce. Lidé mají tendenci na handicapované nahlížet jako na přítěž či něco nepotřebného. Ale v Neratově jsou postižení stejně jako kostel, který měl za minulého režimu zmizet ze světa, zdrojem nového života. Přes ně sem přišla práce. V současné době jsme největším zaměstnavatelem široko daleko.
Na jaké formy pomoci se zaměřujete?
Nedlouho poté, co jsme v Neratově rozjeli sociální program, jsme zjistili, že nepomůžeme všem postiženým, a vykrystalizovaly z toho dvě cílové skupiny, a to dospělí lidé s lehkým mentálním postižením, kteří zde žijí v chráněném bydlení a pracují v chráněných dílnách. Druhou skupinu tvoří postižené děti, které tady žijí v pěstounských rodinách. V dalším našem zařízení Na Kopečku v nedalekých Bartošovicích bydlí lidé se zdravotním postižením. Tam je hrnčířská, košíkářská a tkalcovská dílna. V režimu chráněných dílen v Neratově provozujeme hospodu, jídelnu, obchod, rekreační objekt, zahradnictví a prádelnu. A všechno se to točí okolo opraveného kostela.
Jak na vás reagovali místní lidé? Zmínil jste, že když jste do Neratova přišli, žilo tady jen pár stálých obyvatel a pak hlavně chataři.
Zpočátku bych to charakterizoval z jejich strany jako ostýchavost až nepřátelství. Když jsme tady začali něco dělat, měli strach, že přijdou o svůj klid. Obávali se našich plánů. Svým způsobem jsem je chápal. Vyklízení a čištění kostela, to byly takové hektické prázdninové akce a společně s námi už tady pracovali i lidé bez domova, mentálně postižení. V té době to bylo úplně něco nového a ti lidé nevěděli, co si o tom všem mají myslet. Do té doby byli postižení jen v ústavech, natožpak, když slyšeli, že tady budou žít nějací bezdomovci a propuštění kriminálníci. Kromě toho měli obavy, aby nepřišli o své chaty.
Proč?
Poutí v Neratově se totiž účastnili i potomci vysídlených Němců. Napětí tedy z těchto všech důvodů bylo zpočátku dost velké. Hodně se to zlomilo, když jsme kolem roku 2000 převzali hospodu. Ne náhodou se říká, že všechno důležité se odehrává v hospodě. Starousedlíci a chataři tam o nás konečně získali pravdivé informace bez pomluv.
Už jste se stali součástí Neratova?
Myslím, že ano, i když nás někteří místní chalupáři stále považují za náplavu. Na hřbitově už ale máme za ty roky první pohřbené a naopak našim rodinám se v Neratově narodilo několik dětí.
Vraťme se k obnově kostela. Má originální zastřešení stavby nějaký symbolický význam?
Přes prosklenou střechu přichází světlo, což symbolizuje sepětí s nebem v tom duchovním slova smyslu. Prosklená střecha je i vzpomínkou na dobu, kdy zde léta probíhaly bohoslužby pod širým nebem. Nechtěli jsme, aby z kostela byla tmavá stodola. Prosklení ve střeše ve tvaru kříže navíc přináší krásný efekt. Když je v noci venku ošklivo a po obloze nízko plují mraky a v kostele se svítí, obtiskne se ten kříž na nebe.
Jde vám i o smíření s Němci, kterých v oblasti Neratova před válkou žilo mnoho?
Určitě ano. Princip smíření se snažíme pojmout v tom nejširším pojetí. Smíření potřebujeme nejen s Němci, ale i s Poláky, Angličany, Francouzi, Rusy, stejně jako s komunisty, nacisty. Ti všichni se na osudu Neratova přímo či nepřímo podepsali. Jen pro připomenutí. Na konci války žilo v Neratově a okolí asi 1800 lidí. Po odsunu zůstalo jen asi čtrnáct obyvatel. Domy, které nekoupili chalupáři a stály v půlkilometrovém hraničním pásmu, komunisté vyhodili do povětří.
Jaké máte další plány?
Je toho hodně. Hlavně chceme dokončit opravu poutního kostela, vybudovat zázemí pro poutníky a velkou hospodu s pivovarem. V kronikách se píše, že když se tento kostel začal stavět, představitelé řádu servitů se nepohodli s místními radními, protože jim tady nepovolili postavit pivovar. Naštvali se, rozestavěný kostel opustili a postavili klášter v Králíkách. Pokud chceme dokončit obnovu poutního místa, musíme tedy postavit i pivovar. Pokud to všechno dobře půjde, mohli bychom tady začít vařit pivo za dva roky.
Pamatuji si Neratov ještě jako poloopuštěnou vesnici s poničeným kostelem. Teď je tady restaurace, obchod, opravený kostel, zkrátka, vesnice žije. Co byste řekl těm, kteří o tom mluví jako o zázraku?
Samozřejmě, že je to zázrak, a děje se jich tady hodně. Za zázrak považuji i to, že lidé, kteří sem přijedou a jsou unavení, nemocní nebo nemají vnitřní harmonii, odjedou s pokojem a s radostí. Doma pak třeba dají pusu manželce nebo pohladí děti, a hlavně po čase se sem vrátí. To je jeden z těch největších a možná z nejpotřebnějších zázraků, které se tady dějí. Hospodin v Neratově dokazuje svoji všemohoucnost tím, že zvlášť v mém případě dokáže pracovat i s tupým nářadím. Jsem vděčný všem, kteří nás podporují, zvláště mým biskupům. Oni mi to dovolili, nechali mě zde dvacet let a tolerovali moje bláznivé nápady.
JOSEF SUCHÁR
• Narodil se v Brně 15. října 1958.
• Vyučil se elektrikářem a pracoval 15 let v továrně Zetor, Transporta a Kovopodnik.
• Před rokem 1989 nemohl studovat normálně, na kněze studoval tajně.
• Roku 1986 byl tajně vysvěcen na kněze.
