V obýváku pustí přehrávač a zpívá. Chvíli je Lennonem, Hložkem, Sinatrou i Zagorovou. Stále se usmívá na život a věří, že mu to život oplatí. Jenom o předsevzetí do nového roku 2010 nechce mluvit. „To je moje tajemství a vědí o něm jenom moji nejbližší,“ říká Lubomír Rys.
Jak vnímáte silvestra? Jako poslední den v roce, kdy je sranda vlastně povinným předmětem?
Vůbec ne. Silvestr přece pro nás není pokyn, že si musíme opít tělo, sypat ze sebe anekdoty a být k unudění vtipní. Radši si to rozdělme na celý rok. Já asi letos zůstanu doma, budu tvořit básničky a scénky. A večer si sedneme s manželkou Štěpánkou a vnoučaty.
Jaká je vaše poslední scénka ze Zlatého selátka?
O dědu Mrázovi, který v podání Franty Jílka vystupuje pod krycím jménem Kryštof Veverka. Já hraju redaktora a dědu Mráze, který do Selátka přijede se saněmi naloženými šampusem, zpovídám jako česko-rusky-slovensky. „Ty uže viděl čórta?“ ptám se. „Da, viděl. Ja seďjaju v zemlanke. Smatrjru do škvíry na strope i tam čórt! U něvó bylo čórnoje obočije kak hříva u lošadi, kóňa.“ „Kto eto byl?“ „Leonid Iljič Brežněv!“ „Što tam sdělal?“ „On sdělal konrolu, jestli my nepočujeme radio, Svobodnuju Jevropu. „A počujetě?“ „Jak možme počut, u nás nět proud, ani krystalka v zemljankach nebyvajet,“ mávnul rukou děda Mráz Veverka.
A když je dnes ten slavný den, co takhle silvestr s kladenskými hokejisty?
Až do padesáti jsem chodil hrát zápasy mladí–starší. Za starší vedle mě už tehdy hrál Pavel Patera. Pamatuju, že jsem vyhrál buly, nahrál dopředu na křídlo na Macha a mazal na střídačku. Tam se postavil Patera a povídá, to mi ještě vykal: „Pane Rys, s váma se dobře hraje. Vy brzo střídáte!“
Občas mám dojem, že vážnost profesionálního sportu vypreparovala ze života sportovců srandu. Jako kluci jste si jí ale užili. Už na vojně v Košicích v šedesátých letech, kde jste hrál například s legendárním gólmanem Jirkou Holečkem.
No jo, Jirka. Fandové Ďura milovali a házeli mu do branky vlaštovky ze stokorun. Jirka je hbitě chytal a rovnal si je do branky za tyčku. A když dostal gól a puk mu rozrazil tu hromádku ze stovek, nehledal puk, ale rovnal si ty stovky. V Košicích jsme byli bozi, v hospodě nám strkali za trička bony, hostili nás, lítali jsme jako první ligové mužstvo k zápasům letadlem. Plat jsem tam měl přes dvacet tisíc, dostali jsme se Štěpánkou byt a věci jsme si do Košic vezli v bedně od granátů… Domů do Kladna jsem se vrátil až po pěti letech.
A v hokejovém Kladně tehdy býval tahounem a nositelem věčně dobré nálady bek Standa Bacílek. Uměl vyprávět, zpívat. Jak na něj vzpomínáte?
Kolem Standy se točila zábava. Jezdívali jsme o Vánocích na zájezdy do Francie, do Chamonix, Megéve. Soupeře jsme porazili na ledě i v pití. Neměli šanci, když jsme měli tak trénované borce, jakými byli Pinda Liďák, Bacílek, Markup, Karas. Rád vzpomínám, když jsme se už jako starší páni vraceli z vánočního zájezdu do Memmingenu. Byli jsme lehce životem vyčerpaní, Standa Bacílek klimbal v hnědých ústavních teplácích dole s gumou na předním sedadle, zuby vyndané. Byl zmožený, protože tam podal všestranný výkon. Byl nezlomný jako Ilja Muromec. Autobus na hranicích zastavil, dovnitř vstoupil celník a stroze nás vyzval, abychom si připravili pasy. Standa se v tom okamžiku probral a povídá mu: „Hele mladej, víš kdo zabil Aldo Mora?“ Celník nevěděl. „Tak ti to povím,“ pokračoval Standa. „To byl nějakej Franta Větrovec z Kročehlav. Ten dostal za války stranickej úkol, aby zabil Mussoliniho. Jenže dostal výjezdní doložku až po třiceti letech, a tak to odskákal Aldo Moro…“ A zase usnul. Celník mávnul rukou a jeli jsme domů.
Také vy jste prý jednou předvedl neuvěřitelnou věc. Zastavil jste v hluboké totalitě expres Praha–Paříž. Je to tak?
Je. To jsem dělal hrajícího trenéra Berouna a ve vánočním čase jsme hostili tým z Frankfurtu. Všichni se na závěrečném večírku hodně unavili. Včetně řidiče, který měl hokejisty dovézt do Prahy na nádraží. Co teď? Zavolal jsem kamarádovi z Košic, který dělal ministra dopravy. Ten mi dal číslo na hlavní nádraží v Praze, a tam mi slíbili, že vlak výjimečně po cestě zastaví. Do Hořovic už jsme hráče nějak dovezli. A tak se poprvé v historii stalo, že Západní expres Praha–Paříž zastavil na minutu v Hořovicích!
O vás je známé, že jste svůj talent rozprostřel i mimo sport. Miloval jste divadlo a skamarádil se se slavným šéfem Semaforu Miloslavem Šimkem. Jak se to přihodilo?
Slávek Šimek jezdil do Kladna na hokej. Fandil nám. Já už dřív nakukoval do kladenského divadla, a tak jsem si řekl, že bych mohl se Slávkem domluvit, aby kladenští hokejisté jezdili do Semaforu. A herci, Jiří Grossmann, Ringo Čech, zpěvačky Naďa Urbánková, Miluška Voborníková, k nám jezdili na zápasy i na tréninky. Za Slávka se nesměly zvedat puky, a když chyběl brankář, zaskočila Miluška Voborníková.
A co putování se Slávkem Šimkem a oslem Honzou?
S oslem Honzou jsme chodili s partou po Šumavě. Pozvali mě, abych šel s nimi asi i kvůli tomu, že jsem měl jako hokejista sílu, a tou silou jsem měl tvrdohlavého osla přesvědčit, aby se pohnul. Honza šlapal, jenom když cítil, že už jde domů. A jak se zastavil, nedalo se s ním pohnout. Ani tou mojí hokejovou silou. Pamatuju se, že jsme pod ním jednou museli rozdělávat ohníček. Aby se hnul.
O vás je známé, že jste dělal, jak říkáte, deset let tajemníka jeho hokejové excelenci Jaromíru Jágrovi. Má smysl pro humor?
Rád vtipkuje a je hravý. Když jsme spolu byli na Havaji, tak jsme třeba navázali na provázek dvacetidolarovku a položili ji na pláž. Občas po ní někdo skočil. Jaromír taky rád poslouchá anekdoty.
Na jakou si vzpomenete, když je ten silvestr?
Chlap vypráví v hospodě: Chlapi, manželka se balila do lázní. Jede tam na tři neděle a vzala si jedenadvacet prezervativů. No, řekněte, není pitomá? Vona si snad myslí, že tam za ní budu každej den jezdit… Anebo: Prodávají bibli koktavej a nekoktavej. Nekoktavej prodá jen dvě a ptá se koktavýho: Kolik jsi jich prodal? A on povídá: Padesát. Jak je to možný? Diví se ten nekoktavej. No, já jim po-po-po-povídám, je-je-jestli si ji ne-ne-kou-pí-pí-te, tak vám ji pře-pře-přečtu!
