Silvestr přece není pokyn opít si tělo a být k unudění vtipní | E15.cz

Silvestr přece není pokyn opít si tělo a být k unudění vtipní

Pavel Loněk

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Děkuji vám, že jste tady! To je napsáno na rodinném domě Lubomíra Ryse čili „Čužáka“. Hrál hokej za Kladno, píše básničky a scénky, je principálem svého pořadu Decentní večery ve Zlatém selátku.

V obýváku pustí přehrávač a zpívá. Chvíli je Lennonem, Hložkem, Sinatrou i Zagorovou. Stále se usmívá na život a věří, že mu to život oplatí. Jenom o předsevzetí do nového roku 2010 nechce mluvit. „To je moje tajemství a vědí o něm jenom moji nejbližší,“ říká Lubomír Rys.

Jak vnímáte silvestra? Jako poslední den v roce, kdy je sranda vlastně povinným předmětem?
Vůbec ne. Silvestr přece pro nás není pokyn, že si musíme opít tělo, sypat ze sebe anekdoty a být k unudění vtipní. Radši si to rozdělme na celý rok. Já asi letos zůstanu doma, budu tvořit básničky a scénky. A večer si sedneme s manželkou Štěpánkou a vnoučaty.

Jaká je vaše poslední scénka ze Zlatého selátka?
O dědu Mrázovi, který v podání Franty Jílka vystupuje pod krycím jménem Kryštof Veverka. Já hraju redaktora a dědu Mráze, který do Selátka přijede se saněmi naloženými šampusem, zpovídám jako česko-rusky-slovensky. „Ty uže viděl čórta?“ ptám se. „Da, viděl. Ja seďjaju v zemlanke. Smatrjru do škvíry na strope i tam čórt! U něvó bylo čórnoje obočije kak hříva u lošadi, kóňa.“ „Kto eto byl?“ „Leonid Iljič Brežněv!“ „Što tam sdělal?“ „On sdělal konrolu, jestli my nepočujeme radio, Svobodnuju Jevropu. „A počujetě?“ „Jak možme počut, u nás nět proud, ani krystalka v zemljankach nebyvajet,“ mávnul rukou děda Mráz Veverka.

A když je dnes ten slavný den, co takhle silvestr s kladenskými hokejisty?
Až do padesáti jsem chodil hrát zápasy mladí–starší. Za starší vedle mě už tehdy hrál Pavel Patera. Pamatuju, že jsem vyhrál buly, nahrál dopředu na křídlo na Macha a mazal na střídačku. Tam se postavil Patera a povídá, to mi ještě vykal: „Pane Rys, s váma se dobře hraje. Vy brzo střídáte!“

Občas mám dojem, že vážnost profesionálního sportu vypreparovala ze života sportovců srandu. Jako kluci jste si jí ale užili. Už na vojně v Košicích v šedesátých letech, kde jste hrál například s legendárním gólmanem Jirkou Holečkem.
No jo, Jirka. Fandové Ďura milovali a házeli mu do branky vlaštovky ze stokorun. Jirka je hbitě chytal a rovnal si je do branky za tyčku. A když dostal gól a puk mu rozrazil tu hromádku ze stovek, nehledal puk, ale rovnal si ty stovky. V Košicích jsme byli bozi, v hospodě nám strkali za trička bony, hostili nás, lítali jsme jako první ligové mužstvo k zápasům letadlem. Plat jsem tam měl přes dvacet tisíc, dostali jsme se Štěpánkou byt a věci jsme si do Košic vezli v bedně od granátů… Domů do Kladna jsem se vrátil až po pěti letech.

A v hokejovém Kladně tehdy býval tahounem a nositelem věčně dobré nálady bek Standa Bacílek. Uměl vyprávět, zpívat. Jak na něj vzpomínáte?
Kolem Standy se točila zábava. Jezdívali jsme o Vánocích na zájezdy do Francie, do Chamonix, Megéve. Soupeře jsme porazili na ledě i v pití. Neměli šanci, když jsme měli tak trénované borce, jakými byli Pinda Liďák, Bacílek, Markup, Karas. Rád vzpomínám, když jsme se už jako starší páni vraceli z vánočního zájezdu do Memmingenu. Byli jsme lehce životem vyčerpaní, Standa Bacílek klimbal v hnědých ústavních teplácích dole s gumou na předním sedadle, zuby vyndané. Byl zmožený, protože tam podal všestranný výkon. Byl nezlomný jako Ilja Muromec. Autobus na hranicích zastavil, dovnitř vstoupil celník a stroze nás vyzval, abychom si připravili pasy. Standa se v tom okamžiku probral a povídá mu: „Hele mladej, víš kdo zabil Aldo Mora?“ Celník nevěděl. „Tak ti to povím,“ pokračoval Standa. „To byl nějakej Franta Větrovec z Kročehlav. Ten dostal za války stranickej úkol, aby zabil Mussoliniho. Jenže dostal výjezdní doložku až po třiceti letech, a tak to odskákal Aldo Moro…“ A zase usnul. Celník mávnul rukou a jeli jsme domů.

Také vy jste prý jednou předvedl neuvěřitelnou věc. Zastavil jste v hluboké totalitě expres Praha–Paříž. Je to tak?
Je. To jsem dělal hrajícího trenéra Berouna a ve vánočním čase jsme hostili tým z Frankfurtu. Všichni se na závěrečném večírku hodně unavili. Včetně řidiče, který měl hokejisty dovézt do Prahy na nádraží. Co teď? Zavolal jsem kamarádovi z Košic, který dělal ministra dopravy. Ten mi dal číslo na hlavní nádraží v Praze, a tam mi slíbili, že vlak výjimečně po cestě zastaví. Do Hořovic už jsme hráče nějak dovezli. A tak se poprvé v historii stalo, že Západní expres Praha–Paříž zastavil na minutu v Hořovicích!

O vás je známé, že jste svůj talent rozprostřel i mimo sport. Miloval jste divadlo a skamarádil se se slavným šéfem Semaforu Miloslavem Šimkem. Jak se to přihodilo?
Slávek Šimek jezdil do Kladna na hokej. Fandil nám. Já už dřív nakukoval do kladenského divadla, a tak jsem si řekl, že bych mohl se Slávkem domluvit, aby kladenští hokejisté jezdili do Semaforu. A herci, Jiří Grossmann, Ringo Čech, zpěvačky Naďa Urbánková, Miluška Voborníková, k nám jezdili na zápasy i na tréninky. Za Slávka se nesměly zvedat puky, a když chyběl brankář, zaskočila Miluška Voborníková.

A co putování se Slávkem Šimkem a oslem Honzou?
S oslem Honzou jsme chodili s partou po Šumavě. Pozvali mě, abych šel s nimi asi i kvůli tomu, že jsem měl jako hokejista sílu, a tou silou jsem měl tvrdohlavého osla přesvědčit, aby se pohnul. Honza šlapal, jenom když cítil, že už jde domů. A jak se zastavil, nedalo se s ním pohnout. Ani tou mojí hokejovou silou. Pamatuju se, že jsme pod ním jednou museli rozdělávat ohníček. Aby se hnul.

O vás je známé, že jste dělal, jak říkáte, deset let tajemníka jeho hokejové excelenci Jaromíru Jágrovi. Má smysl pro humor?
Rád vtipkuje a je hravý. Když jsme spolu byli na Havaji, tak jsme třeba navázali na provázek dvacetidolarovku a položili ji na pláž. Občas po ní někdo skočil. Jaromír taky rád poslouchá anekdoty.

Na jakou si vzpomenete, když je ten silvestr?
Chlap vypráví v hospodě: Chlapi, manželka se balila do lázní. Jede tam na tři neděle a vzala si jedenadvacet prezervativů. No, řekněte, není pitomá? Vona si snad myslí, že tam za ní budu každej den jezdit… Anebo: Prodávají bibli koktavej a nekoktavej. Nekoktavej prodá jen dvě a ptá se koktavýho: Kolik jsi jich prodal? A on povídá: Padesát. Jak je to možný? Diví se ten nekoktavej. No, já jim po-po-po-povídám, je-je-jestli si ji ne-ne-kou-pí-pí-te, tak vám ji pře-pře-přečtu!

Autor: Pavel Loněk

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video