Škola začala. Vzpomenete si na tu vaši před rokem 1989?
Letos je to dvacet let, co sametová revoluce v mnohém změnila nejen české školství. Jak na „základku“ dnes vzpomínají „Husákovy děti“? Čím se lišilo komunistické školství od současného?
Vyžehlený pionýrský šátek, přísné dojídání ve školních jídelnách, povinné cvičební úbory či plynové masky jsou pro dnešní školáky naprostým sci-fi. Stejně jako přednášky milicionářů. Dnes žáci chodí na tělocvik, v čem chtějí, aktuální politikou je učitelé, pokud o to děti sami neprojeví zájem, takřka nezatěžují, drtivá většina aktivit mimo vyučování je dobrovolná.
Plynové masky a sirény
Pro dnešní třicátníky zůstanou školní zážitky z dob totality nezapomenutelné. Někdy je to vzpomínka spíše úsměvná, v jiných případech ale nadosmrti nepříjemná.
„Všichni jsme nenáviděli cvičení civilní obrany. Sice nám díky tomu vždycky odpadlo pár hodin, ale na bláznění s pytlíky na rukou i nohou, plynovými maskami, které doplňovaly řeči učitelů o hrozbě jaderné války, vzpomínám opravdu nerad. Tehdy se mi často o válce i zdálo.
Tak často nám ve škole připomínali, že zlí kapitalisté nás mohou kdykoliv napadnout. Nikdy nezapomenu na odpornou doktorku, která nám pravidelně měřila vzdálenost od kořene nosu k bradě, abychom měli správné číslo plynové masky,“ říká Antonín Trlica z Otrokovic, který v roce 1989 chodil do sedmé třídy.
V průběhu školního roku „předlistopadové doby“ se skutečně občas rozječela poplašná siréna. „Nacvičovala se evakuace,“ vysvětluje Jaroslav Kvapilík, který v roce 1989 pracoval ve Zlíně jako učitel.
Školní budovy se za dvacet let ve Zlíně příliš nezměnily, některé mají dokonce stále podobné fasády. Už je ale nezdobí všudepřítomné cedule o věčném přátelství se Sovětským svazem. „Těch bylo nepočítaně. Ve třídách, na chodbách, dokonce i v jídelně,“ vzpomíná další „Husákovo dítě“ David Novotný.
Jeho slova potvrzuje i tehdejší učitelka základní školy na Zálešné Soňa Pešáková. „Když byla různá socialistická výročí, tak to prostě na nástěnkách být muselo. Dostali jsme příkaz a zdobilo se,“ říká Pešáková. Ta nelibě nesla, že v hodinách zeměpisu měla žáky učit jen o spřátelených zemích.
„Ne vždy jsem to dodržela, dodnes mi moji bývalí žáci říkají, že jsme si v hodinách občas povídali i o západních zemích,“ vzpomíná učitelka.
Žáky tehdy měli přísně rozdělené funkce – předseda třídy, jeho zástupce, nástěnkář, zalévač květin nebo šatnář. Všem pod lavicí visel pytlík se cvičebním úborem. „Tím bylo povinné bílé tílko pro všechny, modré trenýrky s gumičkami pro holky, červené trenky bez gumiček pro kluky. Všichni pak museli mít na nohou cvičky,“ dodává Novotný.
Láska k socialismu
Milovat socialismus bylo důležité, ve výuce se to projevovalo takřka denně. „Živě si vzpomínám, jak jsme museli v hodinách občanské nauky dělat referáty o návštěvách komunistických papalášů ze spřátelených zemí. Učitelka po nás třeba i vyžadovala, abychom sledovali průběh sjezdu komunistické strany, protože byla sama jeho delegátkou,“ říká Tibor Takács, který ve Zlíně chodil na základní školu na Zálešné.
Samozřejmostí byly pravidelné schůzky jisker a pionýrů. „Ty jsme ale měli rádi. Vedli je obvykle naši starší spolužáci a většinou jsme na nich hráli nějaké hry. Nepochybně měly vést k tomu, aby děti neztratily „správný směr“, ale pokud si já vzpomínám, tak pro nás to byla jen zábava,“ líčí Hana Kročilová.
Mnoho tehdejších školáků si dodnes přesně vybaví znění jiskerského slibu. „Slibuji dnes přede všemi jako jiskra jasná. Budu žíti pro svou zemi, aby byla šťastná,“ cituje dnešní čtyřicátník Jaroslav Navrátil. „Ve třetí třídě jsme pak slíbili věrnost režimu a na krk dostali pionýrský šátek,“ dodal Navrátil. Šátek odložil až v roce 1989.
Více k tématu čtěte v týdeníků Sedmička, který vychází 10. září.
Jaké jsou vaše vzpomínky na školní chvíle před rokem 1989? Napište nám. E-mail: redakcezlin@mf.cz
