Sochař Moutelík: Jsem rád, když to jde skrze mne do kamene | E15.cz

Sochař Moutelík: Jsem rád, když to jde skrze mne do kamene

„Já své sochy nikomu nenabízím,“ říká třiapadesátiletý Vladimír Moutelík z Újezda. Na zahradě za třicet let nashromáždil víc než dvě stovky svých prací.

Sochaře Vladimíra Moutelíka (na snímku) zná v Berouně málokdo a veřejnost ho považuje za podivína. Přestože jeho sochy obdivuje leckdo, zásadně je neprodává. Ačkoliv v poslední době začal své zažité zvyklosti měnit.
V Hořovicích vyučeného strojního zámečníka to k výtvarnému umění táhlo odjakživa. Počátkem osmdesátých dojížděl po šichtě v Buzuluku Komárov na odpolední lidovou konzervatoř v Praze. Pod vedením Olbrama Zoubka a dalších veličin výtvarného umění hledal prý tehdy hlavně sám sebe. „S Jiřím Petrbokem z Komárova a s Jiřím Vydrou ze Svaté jsme pilně kreslili a chodili do hospody na Kampě. Tehdy jsme zažívali hodně bouřlivá léta,“ vzpomíná na bohémské časy. Dnes už nekouří ani nepije. Třikrát týdně je odkázaný na dialýzu.
Celková imunita a ledviny mu však neselhaly „z chlastu“, jak sám říká, ale pod vlivem tragédie, při níž mu jeho bratr zemřel přímo před očima. Vladimír se tehdy zdravotně zhroutil.

Zkamenělá chronologie

Dlouho si to neštěstí příliš připouštěl. „Brácha spadl z výšky a zlomil si vaz,“ říká dodnes se zastřeným hlasem. Kvůli tragédii chřadl a nechybělo mnoho, aby bratra k „Pánu“ následoval. Když se sám vyhrabal ze smrtelné postele, začal tvořit znovu. A s ještě větší vervou.
Na výrazu některých jeho soch je temná éra patrná. „Je to chronologie mé práce, mého života. Pak někdo přijede a vybere si něco, co já prodat nechci. Je to konzerva času. Někdy si mezi to zalezu na hodinu, prolejzám to a pátrám. Po dlouhých letech si uvědomím, co to bylo za období v životě,“ říká výtvarník. Každou z jeho soch navíc dodělává čas. „Finální broušení je poslední zásah, který na té soše udělám já. Další práci vykonávají hodiny, dny a měsíce. Ničím nelze nahradit patinu, kterou umí udělat právě jenom čas,“ říká a z výrazu jeho očí je zřejmé, že nemluví jen o povrchové úpravě svých kamenných výjevů.
Za socialismu si ho čas od času vyhledali milovníci umění ze západní Evropy.
„Občas si nějaký Holanďan nebo Němec odvezl nějakou mou starou věc a hned jak odjel, začalo mne to mrzet,“ říká. Vladimír Moutelík žije z invalidního důchodu a ze své práce, která ho naplňuje. Víc prý nepotřebuje. A také proto svoje výtvory neprodává. A když, tak jen zcela výjimečně a spíše svým známým. Navzdory svému přesvědčení se nedávno nechal přemluvit a sochu na zakázku udělal. Byla to dosud největší socha jeho života, pro ředitele Ústavu péče pro matku a dítě v Podolí Jaroslava Fajrajzla, který má v Újezdě na Hořovicku chalupu.

Kámen na něj působí

„Řekli jsme si, jaká je jeho představa. Obhlédl jsem prostor, v němž by socha měla stát, a pak jsem hledal kámen,“ líčí Moutelík chronologii událostí. „V lomu jsem vysvětlil, jakou mám představu a oni že takový kámen nemají. Ale našli jsme ho. Byl ovšem ještě ve skále. Odjeli jsme a druhý den mi volali, že je ze skály vylomen. Obdivuju ty lidi, s jakým úsilím kámen ze skály umějí dostat. Protože dynamitem to nejde. To by ho mohli, abych tak řekl, vylekat,“ říká sochař a dodává, že stejně tak obdivuje odvahu lékaře, který si u něj zakázku objednal.
„Když mi ten kámen přivezli, nejdřív jsem ho obcházel a najednou jsem měl inspiraci tvořit. Nečekal jsem na konzultaci a začal jsem na tom dělat. Když pan docent přijel, jenom pokýval hlavou se slovy: Jen pracujte. Je to obdivuhodný člověk,“ líčí Moutelík. Práce na velkém díle ho nadchla. Dokonce natolik, že si za honorář nechal koncem května složit na zahradě další obrovský, sedmitunový kvádr. Jen tak, pro svoji potěchu.
„To je větší radost, než si koupit motorku. Co z tohodle vyleze, to zatím nevím. Nechávám to zatím na sebe působit. Hlavně žádný spěch. Baví mne dělat na tom ručně, s minimálním použitím mašinek. Jsem spokojen, když to jde z éteru skrze mne do kamene,“ dodává výtvarník. Obrovský pískovcový monument objíždí zatím jen nadšeným pohledem.

Další zakázka do Podolí

Jeden z nejuznávanějších porodníků na světě Jaroslav Fajrajzl si desítek soch na zahradě Vladimíra Moutelíka všiml při svých rekreacích. Viděl jeho díla na zahradě a nadchla ho. „Dali jsme se do řeči a požádal jsem ho o sochu na zahradu své chalupy. Potěšilo mne, že ačkoliv zásadně svoje díla neprodává, že jsme se nakonec dohodli. Až se uklidní současná ekonomická situace, rád bych u mistra Moutelíka objednal sochu pro park našeho Ústavu péče o matku a dítě v Podolí,“ sdělil týdeníku Sedmička šéf slavné pražské porodnice Jaroslav Fajrajzl.

 

Články odjinud

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!

Články odjinud