Prvním velkým svátkem v roce byl 25. únor - Den vítězství československého pracujícího lidu. Televizi a tisk zaplavily projevy komunistických pohlavárů a nad budovami úřadů, škol a institucí zavlály vlajky rudé.
O co méně slavil běžný občan Vítězný únor, o to více oslavoval o týden později Mezinárodní den žen. „Každý rok jsme v práci dostali tři karafiáty a sadu šesti utěrek. Po schůzi ROH následovala volná zábava. Svátek žen mohutně oslavovali se svými kolegyněmi hlavně muži. Jejich vlastní ženy je pak další dva dny léčily z kocoviny,“ vzpomíná bývalá zaměstnankyně Hutních montáží Jarmila Berková.
Holubice na jaře, lampióny na podzim
Jedním z největších socialistických svátků byl První máj. Opět vlály prapory, okna školních tříd ozdobily papírové holubice míru.
„Do průvodu jsme museli všichni. Studenti i učitelé vyfasovali mávátka a transparenty s ideologickými hesly a podobniznami politických vůdců. Mávat se muselo hlavně kolem tribuny, kde stáli místní papaláši v čele s krajským tajemníkem KSČ Miroslavem Mamulou,“ vzpomíná na oslavy bývalá učitelka Karla Vyviajová.
Týden nato se slavil Den osvobození. Průvody občanů nahradily vojenské přehlídky. Televize celé dopoledne vysílala přímým přenosem, jak hlavním městem pochoduje armáda s nejmodernějšími ruskými raketami.
Další velký svátek přišel na podzim. Výročí Velké říjnové socialistické revoluce v Rusku 1917 se slavilo 7. listopadu a byl to státní svátek SSSR a významný den ČSSR. Tímto svátkem se zároveň zahájil měsíc československo-sovětského přátelství. Do průvodu se šlo tentokrát večer, aby svítící lampióny vytvořily tu správnou atmosféru.
„Učila jsem ruštinu a listopad byl pro nás - ruštináře nejhorším měsícem školního roku. Museli jsme organizovali besedy a soutěže v recitaci, chodilo se povinně na sovětské filmy,“ říká Vyvialová. Měsíc československo-sovětského přátelství začínal 7. listopadu a končil 12. prosince, v den výročí československo-sovětské smlouvy o vzájemné pomoci, přátelství a poválečné spolupráci.
Tím byly velké socialistické svátky v daném roce vyčerpané a všichni se mohli začít těšit na Vánoce. Kdo měl štěstí, vystál si v sámošce frontu na banány nebo mandarinky. Od každého tropického druhu ovoce však mohl koupit pouze jeden kilogram, aby se na „svátky klidu a míru“ dostalo i na ostatní.
Spartakiády
Hromadné cvičení mělo tradici už ve všesokolských sletech. Komunisté prezentovali spartakiádu jako propagaci šťastného života pracujícího lidu.
„Dnes to vypadá, že spartakiáda byla politickou akcí. Samozřejmě existovali lidé, kteří se na tom po politické stránce přiživili, ale cvičenci – to bylo něco úplně jiného,“ vzpomíná Milada Bluchová, tehdejší náčelnice městské spartakiády v Ostravě a členka celostátního spartakiádního výboru v Praze.
Kdo měl trojku, nejel
Spartakiádu cvičil kdekdo. Roztomilé děti s maminkami, žáci, dorostenci, ženy v krátkých sukénkách, muži v teplákách i vojáci ve sněhobílých trenýrkách. Konala co pět let, měla místní, městská, okresní a krajská kola. Vyvrcholením byla celostátní spartakiáda v Praze. Strahovskou Branou borců prošli jen nejlepší.
„Komise hodnotily cvičence od jedničky do trojky. Kdo dostal trojku, nejel. Takových bylo málo. Ostrava měla dobré jméno a její celky cvičily vpředu před hlavní tribunou,“ říká Bluchová.
„Cvičila jsem za dorostenky na vítkovickém stadionu, na píseň Poupata od Michala Davida. Měla jsem červeno-bílý spartakiádní dres. Jak já byla na něj pyšná!“ vzpomíná Lenka Pollová z Výškovic.
