Spisovatelka: Chci, ať lidé znají pravdu | E15.cz

Spisovatelka: Chci, ať lidé znají pravdu

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Po humorných knížkách Anna Malchárková nabídla čtenářům čtení o vraždě a nyní o válce.Jak říká, pohled z jiného břehu Opavice.

Liana Melecká
Dolní Benešov

Lidský příběh, který se čte jedním dechem. Na osudech stařenky a vnučky popsala Anna Malchárková z Dolního Benešova život na Hlučínsku během posledního století. Svůj román nazvala Modrá barva duhy, 1. prosince čeká knihu v Muzeu Hlučínska už druhý křest.

Začínala jste humorným povídáním v nářečí, vaše poslední kniha je o válce. Proč?
Chtěla jsem, aby se lidé konečně dozvěděli pravdu o tom, co prožívali lidé na Hlučínsku. Těch lží, co jsme o nás slyšeli za totalitního režimu, bylo dost. Proto jsem se rozhodla napsat pravdu o tom, co se v tomto regionu skutečně dělo. Takový pohled z jiného břehu Opavice.

V knize jste se dotkla i tématu, které bylo léta tabu – znásilňování žen ruskými vojáky.
O tom se tady za totality vůbec nesmělo mluvit. Lidé byli vychováni jako hluboce věřící, takže děti, které přišly na svět za tak hrozných okolností, přijali za své. A nejen matky, ale také otcové, kteří se po válce vrátili z ruského zajetí. Dětem o jejich původu nikdy neřekli.

Použila jste jen vyprávění lidí, nebo jste si ověřovala i historická fakta ?
Když jsem psala o srážce vlaků mezi Chuchelnou a Ratiboří, šla jsem si fakta ověřit na úřad do Krzanowic. Karel Chrzibek mi dokonce věnoval tři nádoby, ve kterých tenkrát lidé z Rakouska-Uherska pašovali líh do Pruska. Dělali jim je klempíři na zakázku a oni si je přivazovali na holé tělo pod šaty. Proto tenkrát tolik lidí uhořelo. Nádoba bude mít zakrátko ještě jiný účel. Ano. Při křtu v Muzeu Hlučínska ji naplníme pálenkou a kmotr Herbert Pavera jí knihu pokřtí. Chybět nebudou ani sudičky, sklánějící se nad originální dětskou kolébkou, se kterou si hrály děti už před sto padesáti lety.

Jedním křtem už ale kniha prošla. Poprvé jsme ji na přání vydavatelství Repronis pokřtili 5. listopadu v Ostravě a to ji přihlásilo do soutěže Magnesia Litera 2010. Prvním kmotrem byl Marek Sklář, který mi s knihou pomáhal.

Jak probíhá takový pracovní den regionální autorky? Z doby, kdy nám vládli Prusové, mám asi zakódovaný smysl pro pořádek. Takže nikdy nesednu k počítači, pokud nemám splněné domácí povinnosti. Múza musí počkat, až vyžehlím prádlo a umyju nádobí.

Co na to manžel? Vzal to sportovně. Pomáhal mi už při první knize Vidime to po našemu. To byl úplný samizdat. Sami jsme to napsali, vytiskli a prodali. A neprotestoval ani při druhém pokusu, když jsem na vydání z rodinného konta vybírala peníze.

O čem byla vaše prvotina? Začala jsem tím, co mi bylo blízké. Humornými příběhy, které jsem znala z vyprávění. Ta jsem pak zveršovala v nářečí. Ve stejném duchu vznikla i druhá kniha Od všeckeho trošku.

Příběhy jste využila i u jiné příležitosti?
Asi za rok po vydání prvních knížek za mnou přišly ženy z Bohuslavic, jestli by nemohly moje texty využít při svých vystoupeních. Vznikl soubor Vlašanka, a protože zpěv bych jim svým hlasem kazila, píšu jim texty, které ony pak přečtou.

Jak vás berou lidé? Někdo mi přeje, někdo závidí a zbytku je to jedno. Víceméně u lidí převažuje netečnost.

Nemyslí si ti závistivci, že jste zbohatla? Jen naprostý laik si může myslet, že se psaním a vydáváním knížek dá zbohatnout. V mém případě bych musela napsat přinejmenším Harryho Pottera. A to mi nehrozí. Taky to nedělám kvůli tomu, abych zbohatla, ale proto, že chci lidem něco říci.

Co sponzoři? Neobcházím je a nežebrám. Připadá mi to ponižující a já hlad nemám.

Jak knihy prodáváte? Mám kolem sebe partu lidí. Ti si moje knihy přečtou a pak je bez nároku na odměnu nabízí jiným. Zdá se, že se lidem líbí, protože z pěti set výtisků už mi od počátku listopadu zůstalo posledních padesát.

Poslední prózy byly o vraždě, válce. Co chystáte dalšího? Něco už mi v hlavě víří, ale o válce už psát nebudu.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video